Renomag.cz - Díly náhradní pro stavební stroje
Dnes je 5.10. – svátek slaví Eliška

Zmatky a nejasnosti okolo strojnických průkazů odnesou nejvíc strojníci

Zveřejněno: 27. 6. 2019

Lidé se často ptají, jak je to vlastně v současnosti s vydáváním a uznáváním strojnických průkazů. Jaký zákon to upravuje, kdo je „garant“ pro jejich vydávání atd. Otázek je mnoho a odpověď není úplně jednoduchá. Podíváme-li se na problematiku podrobněji, zjistíme zajímavou věc: vydávání strojnických průkazů nemá dnes jednoznačnou oporu v zákoně.

Kdo v současné době může vydávat strojnické průkazy a jaká legislativa to upravuje. Ilustrační foto (foto: Prextimize, shutterstock)

Vyhláška č. 77/1965 Sb.

Tak tedy po pořádku. Typicky se poukazuje na vyhlášku č. 77/1965 Sb., která byla prováděcím rezortním předpisem v rámci tehdejšího ministerstva stavebnictví. To pochopitelně už dnes neexistuje, a agendu tak převzalo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Vyhláška z roku 1965 ale není navázána k žádnému zákonu, a navíc, budeme-li se na ni chtít důsledně odvolávat, narazíme na řadu nejasností a úsměvných momentů. Jak se například vypořádat s odstavcem 2, kde se píše: „Osvědčení o spolehlivosti k obsluze stavebních strojů podle odst. 1 písm. a) a b) se dává se souhlasem závodního (dílenského) výboru ROH organizace, která navrhuje uchazeče k zařazení do výcvikového zařízení.” Pokračujeme v úvaze dál a vybíráme další podobnou interpretaci: „K provádění stavebních a zemních prací musím mít strojnický průkaz...” Tolik vyhláška. Tedy, když si dám na nakladač koště a půjdu s tím někde do areálu zametat nebo když budu v zemědělském podniku nakládat balíky sena, tady všude už průkaz mít nemusím? Ve vyhlášce č. 77 se lze dočíst i to, že společnost si nominuje komisaře, který je u ní v pracovním poměru. Opět, naprostý nesoulad s dnešní rea litou. Tolik asi na ilustraci toho, jak tato vyhláška nereflektuje současnost. Samotná vyhláška jako taková není špatná, ve své době byla až precizně jednoduchá a účelná a po roce 1989 byli všichni rádi, že tu existuje alespoň nějaký rámec. Pomineme-li její návaznost na již neexistující instituce (ROH), máme tady také ryze praktické důvody, pro které je pro řadu firem tento způsob získání průkazu nevhodný. Vyhláška například stanovuje, že pro získání průkazu je nezbytné doložit minimální dobu předběžné praxe, která u běžných strojů dosahuje 400 hodin. Každý v branži ví, jak je dnes tohle nere álné. I když toto potvrzení není těžké sehnat, takový postup je dosti krátkozraký a v případě nějakého průšvihu se to firmě může vymstít.

Nemá-li vyhláška č. 77 oporu v zákoně, pak jednoznačně platí, že vydání strojnického průkazu dle vyhlášky č. 77/1965 Sb. je jednou, nikoli jedinou možností. Například na Moravě operuje řada strojníků s osvědčením od Vysokého učení technického v Brně (dále jen VUT), které se odkazuje na zákon č. 111/98 Sb. o vysokých školách v oblasti celoživotního vzdělávání na základě složení závěrečné odborné zkoušky. O existenci paralelně vydávaných průkazů MPO ví a průkazy, vydané mimo režim vyhlášky č. 77/1965 Sb., nejsou u MPO evidovány.

Jedna z možných podob strojnického průkazu v ČR (zasláno čtenářem)
Jedna z možných podob strojnického průkazu v ČR (zasláno čtenářem)

Norma ČSN ISO 7130:2014

Podle ohlasů školitelů se nicméně stále častěji stává, že firmy nebo jednotlivci požadují strojnický průkaz tzv. mimo režim vyhlášky č. 77/1965 Sb. Důvodem rostoucího zájmu o průkazy mimo režim vyhlášky jsou právě nejasnosti v ní obsažené a zejména pak již zmíněný požadavek na 400 odpracovaných zácvikových hodin. Na vydání průkazu mimo vyhlášku stačí třeba na pásový bagr 20 zácvikových hodin, které uchazeč zvládne absolvovat, má-li k tomu daný školitel vhodné podmínky a zázemí (a samozřejmě i odbornost, to je věc jiná). Způsobilost školitele by měla být doložena audity, případně i potvrzením od České zemědělské univerzity (jako od garanta pro vydávání kvalifikačních průkazů dle vyhl. č. 77/1965 Sb.; dále jen ČZU), že smí vyučovat tématické celky podle osnov MPO. Vydávání „strojničáků” mimo režim vyhlášky lze realizovat podle normy ČSN ISO 7130:2014, která poskytuje základ pro obsah a metody použité pro výcvik obsluhy u strojů pro zemní práce. Opět platí, že školitel by měl být na tuto normu akreditován.

Pojďme se ale ještě zpátky podívat na legislativní stránku věci. Je vlastně klasický „strojničák” povinný? Kdo definuje povinnosti a náležitosti spojené s pravidelným přeškolováním obsluh apod.? Zde nám s odpovědí pomůže Ústavní listina práv a svobod č. 2/1993 Sb., kde podle čl. 4 může povinnosti ukládat pouze zákon. Neexistuje-li zvláštní zákon pro obsluhu stavebních strojů, pak si musíme „pomoci” zákoníkem práce, kde se v § 103 odst. 2 ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit obsluze odbornou způsobilost pro ovládání stroje a v odst. 3 se dále píše, že je to sám zaměstnavatel, kdo si stanovuje četnost, obsah školení, způsob ověřování znalostí a vedení dokumentace. Pomineme-li fakt, že zákoník práce nikterak nedefinuje pojem „odborná způsobilost”, z tohoto úhlu pohledu je to jednoznačně zaměstnavatel, kdo bude školení obsluh strojů řešit.

Ani vzhled strojnického průkazu není upraven zákonným předpisem a nelze se tak jednoznačně domáhat nějakého jednotného vzoru. S odkazem na zákoník práce (§ 103 odst. 3) je průkaz strojníka pouze jeden z možných dokladů, jak bude zaměstnavatel prokazovat proškolení obsluhy. A protože jsme v Čechách, kde co není zakázáno, je vlastně povoleno, je dnes poměrně běžnou praxí vydávání různých pseudoprůkazů a pseudopotvrzení (například na délku praxe), takže situace se stává ještě nepřehlednější a zmatečnější.

Školení u prodejce

Jak má tedy zaměstnavatel postupovat, nese-li na svých bedrech povinnost řádně si zaškolit posádku stroje? Jednou z prvních možností, která se nabízí, je nechat proškolit obsluhu přímo u výrobce nebo oficiál ního importéra daného stroje. To platí za předpokladu, že jde o nový stroj zakoupený u oficiálního dealera. Jiná situace samozřejmě nastává při nákupu stroje z druhé ruky, často od různých zahraničních prodejců a kšeftařů. V takovém případě se zpravidla majitel stroje pomoci od oficiálního zastoupení nedočká, už kvůli omezeným kapacitám těchto školitelů. Možností, jak pak proškolení posádky řešit, se nabízí celá – od využití profesionálních školitelů až po využití vlastních zdrojů. V praxi se lze setkat s případy, kdy má strojník od svého zaměstnavatele podepsaný nějaký kus papíru, že byl v rámci interního školení seznámen s obsluhou daného stroje, a přitom je evidentní, že ve stroji sedí poprvé.

Princip „udělej si sám” platí také v případě přeškolování obsluh – vyhláška č. 77 doporučuje absolvovat přeškolení co dva roky, někteří zaměstnavatelé si vlastními směrnicemi stanovují interval pro přeškolení až na 5 let. Zkušení školitelé však doporučují přeškolovat jednou ročně. Nejde přitom vůbec o byznys, jak mohou někteří namítnout. Vezměte si, že podle některých zdrojů je „strojník” hned po řidiči kamionu druhým nejnebezpečnějším povoláním v oblasti dopravy. Jestliže je jeden rok zákonem stanovená lhůta pro přeškolení všech referenčních řidičů skupiny B nebo řidičů skupiny C, pak u obsluhy stavebních strojů by tomu nemělo být jinak (i když zákonem to dáno není, jak už víme). Musíme si také uvědomit, že strojník nese zodpovědnost za stroj v hodnotě i několika milionů korun a že případná škoda, která vznikne neodbornou manipulací se strojem, se počítá do statisíců. Každý zadavatel si případnou výši škody dobře pohlídá a bude ji tvrdě vymáhat, nemluvě o pojišťovnách.

Benevolence, která panuje kolem problematiky strojnických průkazů a přeškolování, je v praxi nebezpečná, zasévá zmatek („Jedna paní povídala”) a dává šanci vydělat všelijakým nepoctivcům, nabízejícím s vážnou tváří to jediné „pravé a uznané osvědčení”. Kdo se v tom má vyznat? Strojník? Zaměstnavatel? Kdo je garant? Kdo za co zodpovídá? Benevolence tu jde ruku v ruce s neznalostí. Spousta lidí například neví, že k řízení libovolného stavebního stroje na veřejných komunikacích dnes už nestačí řidičské oprávnění skupiny C (jako tomu bylo dříve), ale od roku 2000 podle silničního zákona 361/2000 Sb. § 80a odstavce 2 je potřeba vlastnit skupinu odpovídající hmotnosti stroje a hmotnosti případného přívěsného zařízení (B do 3,5 tuny, C nad 3,5 tuny s přípojným vozidlem o největší povolené hmotnosti nepřevyšující 750 kg, C+E a T pro jízdu s těžším přípojným vozidlem atd.). poznámka: Info o skupinách bylo upraveno redakcí na základě vyjádření Ministerstva dopravy ČR a platí k 1.8.2020.

Na závěr by se snad slušelo dodat, že platnost průkazu strojníka není časově omezena. Školitel vám tak nemůže říci, že bez opakovaného školení je průkaz neplatný, pouze nesmíte dočasně vykonávat tuto činnost. Prohledejte proto své šuplíky, možná na dně najdete stále platný „strojničák”.

¹) Autor článku pracuje v oboru týkajícího se strojnických průkazů a související legislativy. Jeho totožnost redakce zná.

Foto: shutterstock
Bezplatné zasílání časopisu Stavební technika pro rok 2024.
Bezplatné zasílání časopisu Stavební technika pro rok 2024.
 

Nové

Velké jeřáby Peiner v Československu, díl II

Zveřejněno 30.9. V našem putování za jeřáby na stavbách někdejšího Československa si tentokrát představíme modely Peiner SN 500-08, Peiner MK 630 a Peiner MK 900. První z nich se objevil například při výstavbě papíren Štětí nebo petrochemičky v Litvínově, zbylé dva… celý příspěvek

S čistotou provozu pomáhá v lomu Budislav myčka MobyDick

Zveřejněno 27.9. Už dlouho jsme v redakci zamýšleli zpracovat reportáž z provozu myčky nákladních vozidel švýcarského výrobce Frutiger AG, který má hlavní výrobní závod v Týništi nad Orlicí. Od zástupců firmy Frutiger CZ, s.r.o. jsme nedávno dostali tip na jednu… celý příspěvek

Seznamte se s tiltrotátory a příslušenstvím značky MRT

Zveřejněno 25.9. Nějak jsme si v posledních letech zvykli, že se na českém trhu v oblasti příslušenství objevuje záplava neznámých značek. Často mají společné to, že jsou podezřele levné, podezřele vypadají, nemají žádné reference a nikdo k nim nechce poskytovat… celý příspěvek