Zlato Šumavy
Život obyvatel střední Šumavy se po staletí odvíjel v závislosti na zdejších výskytech zlata. V minulosti se zde hornická činnost zaměřovala zejména na ložiska v oblasti Kašperské Hory – Rejštejn – Hartmanice. Hlavními horninami jsou zde biotitické a grafitické ruly, v nichž jsou uloženy křemenné žíly různých mocností s variabilním obsahem zlata. Kašperskohorské zlato, většinou vysoké ryzosti, je převážně jemnozrné, mikroskopických rozměrů, ojediněle se vyskytuje i v částečkách viditelných pouhým okem.
Keltové
Už první stopy člověka na Šumavě vedly ke zlatu. Nehostinný kraj ožil hlavně v polovině prvního tisíciletí před Kristem, kdy sem přicházely keltské kmeny, které nepochybně lákala zrnka zlata v náplavech Otavy a jejích přítoků. Keltové byli známi jako výrobci a uživatelé četných zlatých šperků. Jako první na území Čech zavedli k obchodu mince ražené z velké části ze zlata. Hypotézu o keltském rýžování zlata na Šumavě a v Pošumaví podporuje známý archeologický nález keltského rýžovnického zařízení na Otavě u Modlešovic na Strakonicku a také zajímavé zprávy o nálezu zlatých keltských mincí u Sušice a Kašperských Hor. Zlato bylo patrně důvodem, že do horských oblastí Šumavy pronikali lidé poměrně velice brzy. Běžná kolonizace těchto území se zájmem o osídlení a hospodářské využití probíhala až ve vrcholném středověku nebo častěji až v novověku, tedy téměř dvacet století po Keltech.
Rýžování zlata
Rýžování drahého žlutého kovu se dělo v době slovanské, zejména v 9. až 10. století, ale také později až do 16. století, výjimečně v dobách ještě pozdějších. Pozůstatky starých rýžovnických prací – rýžovnické odvaly – sejpy se dochovaly do dnešní doby na řadě míst v terénu povodí Otavy a jejích přítoků, zejména v pásmu od Rejštejna k Sušici, Velharticím a Horažďovicím. S rýžováním, jsou spjaty počátky měst Sušice, Horažďovic a Písku. Rýžování se provádělo pomocí rýžovnických misek a splavů propíráním hornin proudem vody, který odděluje těžké nerosty od lehčích. Zlato získané z říčních náplavů bylo ryzí jakosti. Díky rýžování zlata a na to navazujícímu obchodu kolem České nebo Vintířovy stezky z Podunají se stalo horní Pootaví z hledisek hospodářských a kulturních poměrně vyspělou oblastí. Dokládá to zde například celá série románsko-gotických staveb – kamenných kostelíků vesměs ze 13. století, které bychom v obdobných krajinách marně hledali.
Hlubinná těžba
Zvýšená potřeba drahých kovů se projevila v době vrcholícího středověku v souvislosti s přechodem naturálního hospodářství k hospodářství peněžnímu. Mezinárodní obchod se tehdy nespokojoval se stříbrem, ale využíval jako platidla především zlaté mince. Podobně i papežská stolice vyžadovala platbu desátků výhradně jen ve zlaté měně. S ohledem na tyto skutečnosti přichází Jan Lucemburský jako první panovník ve střední Evropě v roce 1325 s ražbou zlatých mincí. Florény Jana Lucemburského a později dukáty Karla IV. otevřely obchodně Čechy světu a zároveň umožnily těmto panovníkům realizovat ambiciózní cíle jejich politiky. Zlato se zároveň tenkrát stále častěji stávalo prostředkem reprezentace, například v klenotnických dílech.
Nová situace nutila člověka, aby se za zlatem odvažoval do hlubin země. V době, kdy drahé kovy byly hnací silou veškerého hospodářského života, ožila nebývalým ruchem právě horská oblast při horní Otavě. S počátky hlubinné těžby zlata souvisí vznik hornických Kašperských Hor, který je kladen do sklonku 13. století. Původní pojmenování rozsáhlé hornické osady prozrazuje, že zdejší skály, u nichž se dolovalo, byly opravdu bohaté. Zlatonosný revír Kašperských Hor, považovaný vedle Jílového pro předhusitskou dobu za nejdůležitější v celém českém království, zahrnoval ve svém jádru území dlouhé cca 10 km od hory Žďánova až po horu Křemelná v šíři asi 2 až 3 km. Hlavní část revíru se nacházela v oblasti jižně od města nad údolím Zlatého potoka (Amálino údolí). Dodnes tu najdeme řadu památek staré důlní činnosti – zbytky hlubinných prací jako jsou štoly a šachty nebo stopy povrchového dolování představované celými systémy jam a příkopů, kterými dávní horníci sledovali zlatonosné žíly při povrchu. V 15. století bylo na Kašperskohorsku 40 větších zlatodolů a řada štol. Dolovolo se téměř všude: na okolních kopcích Ždánově, Chlumu, Suchém, Liščím a Šibeničním vrchu, Friedlholzu, u Kavrlíku, ale také ve městě samém, pod jeho ulicemi i pod náměstím. Jako jedno z nejstarších a zároveň největších horních děl se uváděla dědičná štola sv. Jana, která podsedala některé výnosné doly ve městě a ústila nad soutokem Řetízkového a Zlatého potoka.
Zlatem bohaté bylo i okolí městečka Hartmanic, které v báňských věcech podléhalo Kašperským Horám. Místní doly se poprvé jmenují před 1340, kdy spolu s dalšími českými zlatodoly byly zastaveny Petru z Rožmberka. Výrazné zbytky dolovacích prací tu nacházíme na svahu vrchu Hamižná, západně od silnice z Hartmanic do Dobré Vody.
300 mlýnů a 600 horníků
Zlatonosný křemen se poblíž dolů upravoval drcením, pražením, rozemíláním, propíráním a loužením pomocí rtuti, až bylo získáno čisté zlato. Podle zpráv kronikářů pracovalo na Kašperskohorsku za Jana Lucemburského na 300 mlýnů na zlatou rudu. Že tyto zprávy nejsou nikterak přehnané, dokládají i v dnešních dnech četné a opakující se nálezy celků i zlomků mlecích kamenů z těchto středověkých mlýnů v okolí Kašperských Hor a Rejštejna, na březích Zlatého potoka, Losenice a Otavy. Tyto předměty spolu s balvany s miskovitými prohlubněmi, které zde zbyly po amalgamaci (loužení zlatonosné moučky rtutí), jsou evidovány jako cenné archeologické a technické památky. Lidnatost města a okolí ve 14. století se naznačuje kronikářským údajem, že v roce 1345 se účastnilo 600 zdejších horníků válečného tažení Jana Lucemburského do Slezska. Hlubinné dolování a úpravnictví tu vyžadovalo zkušené a vyškolené pracovníky, kteří sem přicházeli z různých báňských míst střední Evropy (Podunají, Porýní, Slezsko apod.). Rozsáhlé stopy středověké důlní činnosti téměř všude v okolí Kašperských Hor napovídají, že se zde muselo soustředit opravdu velké množství lidí, velmi střízlivým odhadem můžeme předpokládat, že zde tenkrát žily 3 až 4 tisíce lidí. Polohu města určovalo zlato. Proto není divu, že Kašperské Hory jsou se svou nadmořskou výškou 740 metrů nejvýše položeným gotickým městem v Čechách.
Přízeň panovníků
Význam zlatonosného kraje se odrazil v přízni, kterou ho zahrnovali panovníci. Už za Jana Lucemburského byla lidnatá osada Kašperských Hor povýšena na horní město. Týž král udělil tomuto sídlu znak, pečeť a důležité privilegium, kterým je osvobodil od placení cla a mýta. Lze připomenout, že původní znak Kašperských Hor, doložený už roku 1345, je nejstarším městským znakem v Čechách. V něm zobrazené hornické nářadí symbolizuje horní město.
Zvláštní pozornost zlatonosnému kraji věnoval král a císař Karel IV., když z jeho rozkazu byla budována obchodní silnice spojující přes Kašperské Hory bavorský Pasov s Prahou. Podle záměrů Karla IV. měla tato obchodní silnice, zaměřená hlavně na solný obchod, v konečné podobě propojit Čechy s Benátkami na jihu a s Pobaltím na severu. Největší výhody z této komunikace potvrdil panovník v roce 1366 právě Kašperským Horám. Vhodně tak napomohl měšťanům rozmnožovat kapitál potřebný k báňskému podnikání. Příkladem panovnické přízně v době lucemburské bylo i vystavění královského hradu na blízkém kopci severně od města v letech 1356 až 1361. Pevnost nesla hrdě jméno svého zakladatele Karla IV. – Karlsberg (Kašperk). Sloužila k ochraně zlatých dolů, zemské hranice, Zlaté stezky i k účelům správy celého tehdejšího Prácheňského kraje. Svobodné horní město Kašperské Hory obdrželo od panovníků celou řadu privilegií, zvláštní význam mělo udělení titulu královského města v roce 1584. Úspěšná těžba zlata, obchodní činnost, výhody plynoucí z královských výsad a růst pozemkového vlastnictví se projevily vyšším životním standardem.
Hornictví v 16. až 20. století
Po husitských válkách podobně jako jinde i zde hornická činnost poněkud ochabla. Od konce 16. století se množí zcela konkrétní zprávy o úpadku dolů. Zvlášť znatelně kašperskohorské hornictví upadlo po třicetileté válce. Za celé 17. století bylo vytěženo z celého revíru jen kolem 100 kg zlata. V 18. a 19. století se dolovalo jen občasně. Oživení přinesla léta 1806 až 1846, kdy do svahu Friedlholz byla ražena štola František a do Suchého vrchu se hnaly tři nové dědičné štoly Josef, František a Kristina. První světová válka a vydání s ní spojená vedla v roce 1916 opět k obnově prací. V roce 1918 se aktivity ujalo Kašperskohorské zlatodůlní těžařstvo, které tu pracovalo se střídavým úspěchem do roku 1923.
Moderní průzkum zlatonosných ložisek v oblasti Kašperských Hor probíhal od roku 1982 v reakci na zvyšování ceny zlata ve světě. Úspěchy průzkumu vedly k založení geologické štoly Naděje, která je zároveň posledním zlatodolem v Čechách. Úsilím správy města a ekologických aktivistů byly však práce ve štole zastaveny v roce 1998.
Historii šumavského zlata názorně přibližuje část expozice Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Nejvýznamnější památky staré i novodobé hornické činnosti v okolí města můžete objevovat díky naučné stezce Cestou zlatokopů. Stezka vás například zavede k četným starým šachtám a štolám, k výrazným stopám povrchového dolování, k zakonzervovaným zbytkům středověké úpravny zlaté rudy nebo k modernímu zlatodolu Naděje. Na základě existence výjimečných technických památek sílí přesvědčení, že by měl být zřízen u Kašperských Hor hornický skanzen.
