Co říká pověst
Jako téměř každá významná historická událost je i nález uhlí u Vrapic opředen pověstmi, ve kterých hraje významnou roli krtek, jenž měl vynést na povrch spolu s hlínou i kousky uhlí, které Burgr s Opltem našli. Donesli je ke kováři Václavu Linhartovi do Brandýska, který leskle černé kamínky hodil do kovářské výhně a ty jasně vzplanuly. Pověst je pověst, ale úřední akta hovoří jasnou řečí. Ať už kousky uhlí vynesl na denní světlo krtek, nebo je nálezci objevili jinak, jejich úloha v této historii je nepopíratelná. V záznamech buštěhradského panství je uvedeno, že Václav Burgr i Jakub Oplt budou doživotně dostávat deputát uhlí a asi poloviční množství bylo přisouzeno i tomu, kdo nález bezpečně určil – kováři Václavu Linhartovi. Objev uhlí se všem třem vyplatil, protože poznámka o doživotním užívání uhelného deputátu byla v pozdějších letech vynechána a uhlí dostávali ještě potomci všech nálezců. Chyba byla objevena až po více než sto letech a uhelný deputát zastaven.
Naši předkové uhlí dobývali a využívali už před rokem 1775, ale šlo jenom o povrchová ložiska, která většinou ani nedávala kvalitní surovinu. Proto jsou teprve 70. léta 18. století považována v historii dolování na Kladensku za významný mezník.
Šachty kladenské uhelné sloje
Prvními šachtami v nově otevřeném západním poli kladenské uhelné sloje byly Barbora, Václav a Jindřich, ale postupně se dolování přenášelo na východ, kde ve 30. letech 19. století vznikly u Cvrčovic šachty Ferdinand a Ludmila. V té době patřily buštěhradské doly k největším dodavatelům palivového uhlí do Prahy a kvalitním kovářským uhlím zásobovaly také značnou část Čech. Právě potřeba uhlí v Praze a ve středních Čechách vůbec učinila na počátku 19. století kladenskou pánev nejvýznamnějším kamenouhelným revírem, kde se těžila až třetina uhlí v rámci českých zemí.
Postupně se některé malé okrajové pánvičky uhlí na buštěhradském panství začaly vyčerpávat a kutání se začalo přesunovat směrem na západ ke Kladnu. Významným krokem, který urychlil hledání nových ložisek černého uhlí v slánsko – kladenské uhelné pánvi, bylo v roce 1793 zrušení dekretů, které dávaly vrchnosti výhradní právo na těžbu na jejich panstvích. Samotné uvolnění poměrů ale ještě nemohlo vést k většímu rozšíření těžby v této oblasti. Založení nových dolů bylo finančně náročné, takže sedláci a měšťané těžby často zanechávali kvůli dluhům. Mnohým chyběly i odborné znalosti a nedostávalo se ani kvalifikovaných pracovních sil. Důlní podnikání tedy čekalo na muže s dostatečnou dávkou odvahy i odbornými znalostmi, kteří se pak zapsali do historie dolování na Kladensku.
Ve 30. letech 19. století se v souvislosti s dolováním na buštěhradském panství znovu objevuje jméno brandýského kováře Václava Linharta (zřejmě syna výše zmíněného spoluobjevitele vrapické uhelné sloje). Stal se jedním ze společníků Václava Černého z Buštěhradu, který se už předtím ujal opuštěných štol Barbora, Václav a Jindřich a zároveň rozšířil vyhledávání uhlí směrem k Dubí.
Přes všechny úspěchy v hledání se Černý, „c. k. gewerk a majitel hor v Rapicích” objevu hlavní sloje na katastru Kladna nedožil. Zemřel 27. dubna 1842, když už se předtím utkal s těmi důlními podnikateli, kterým byla vyhrazena sláva největší – Antonínem Vítkem a Václavem Novotným z Prahy, kteří do svých služeb angažovali jako dozorce nad kutacími pracemi Jana Váňu (1811–1864). V té době už na Kladensku působila také státní Slánská kutací komise v čele s Augustinem Beerem, jejímž cílem bylo nalezení hlavní uhelné sloje v tomto revíru. Komise vytyčila první dva kutací obvody v kladenském a kolečském katastru. Roku 1842 byla komisí založena podvojná jáma Michael a Layer v Brandýsku, nazvaná podle guberniálního rady Michaela Layera, který byl přednostou Kutacího ředitelství pro Čechy, Moravu a Slezsko, sídlícího v Příbrami.
Objev hlavní sloje na území Kladna
Jižním sousedem státního kutacího okruhu u Kladna byl Václav Novotný, pro nějž začal v březnu 1846 hloubit kutací jámu Jan Váňa, a asi 500 metrů západně od něj kutal Jan Jirátko, sadař a zedník z Buštěhradu.
Jan Váňa narazil v hloubce deseti sáhů (1 sáh = 1,896 m) na silurskou skálu, což znamenalo, že jeho práce je marná, protože tady uhelná sloj není. Se svým neúspěchem se svěřil Jirátkovi, který zatím také na uhlí nenarazil, a i on se začal domnívat, že ani jeden z nich nezvolil to správné místo. Řekl Váňovi, že on také končí. Zkušenější Váňa ale věděl, že v Jirátkově jámě ještě silurská skála není a že je tedy předčasné házet flintu do žita. V hospodě v Újezdě pod Kladnem proto od Jirátka jeho jámu koupil a obchod podle Váňovy vzpomínky zapili třemi žejdlíky kořalky. Koupi odsouhlasili i Novotný a Vítek a Jirátkovi jeho kutací pole zaplatili.
K objevu hlavní sloje na území Kladna tak chyběl už jenom krůček. Ten se ale zkomplikoval tím, že kutací komisař Beer zakázal Váňovi další hloubení v Jirátkově jámě, protože její noví majitelé nemají kutací povolení. Váňa ovšem zákazu nedbal a zatímco úředníci jednali o rekursu Václava Novotného, pronikal hloub a hloub. Jeho úsilí bylo 1. listopadu 1846 korunováno úspěchem – narazil na uhelné ložisko, které bylo v roce 1847 úřady přiřknuto Václavu Novotnému a jáma byla nazvána Kateřina – Josefa, podle manželky Václava Novotného a její přítelkyně Josefy Libišové.
Dějiny průmyslu na Kladensku
V té době zemřel Novotného společník Antonín Vítek a na scénu jako noví partneři vstoupily dvě osobnosti, které se v příštích letech nesmazatelně zapsaly do dějin průmyslu na Kladensku. První z nich byl českobudějovický loďař a velkoobchodník s dřívím Vojtěch Lanna (1805–1866) a druhou František Klein, stavitel železnic ze Sobína na Moravě.
V následujících letech byly založeny jámy Václav (1847), František a Thinnfeld (obě 1848) a na opačné straně Kladna šachta Zippe (1857), kterou v roce 1862 nahradila Amálie. Novotný, Lanna a tři bratři Kleinové založili v roce 1848 Kladenské kamenouhelné těžařstvo. To si podalo žádost o povolení ke zřízení železáren, protože Lanna byl už v té době majitelem železnorudných dolů u Nučic. V dubnu 1854 byla zahájena stavba první vysoké pece v Kladně a 8. ledna následujícího roku byla zapálena, jako vůbec první vysoká pec na koks v Čechách. Huť podle svého zakladatele Vojtěcha Lanny nesla jméno Vojtěšská. K označení Kladna jako města uhlí od té doby začal patřit i přídomek město železa.
Původní kutací společnost založená Novotným se pak v roce1857 přeměnila na Pražskou železářskou společnost, která vedle dolů provozovala i kladenské hutě. Doly na buštěhradském panství přešly v roce 1848 spolu s celým panstvím do majetku císaře Ferdinanda V. Šachty z majetku státní Slánské kutací komise převzala v roce 1855 Společnost státní dráhy. Průmyslová konjunktura na přelomu 60. a 70. letech 19. století přinesla i otevření dalších šachet na severozápad (Engerth, Bresson, Barré, Mayrau) a na severovýchod (František Josef) od Kladna, čímž byl v podstatě dobudován celý komplex dolů na území dnešního města Kladna, po němž do dnešní doby zbyla většinou už jenom místní jména.
V závěru století vznikly dva doly na katastru dnešního Libušína − v roce 1888 důl Max pojmenovaný podle člena správní rady Pražské železářské společnosti knížete Maxe Egona z Fürstenberku a v roce 1899 důl Schoeller nesoucí jméno velkoprůmyslníka a člena správní rady Mirošovsko – libušínského těžařstva Gustava Schoellera. Nejmladším dolem v jižní části kladenského okresu je pak důl Jaroslav v Tuchlovicích, pojmenovaný v roce svého vzniku − 1941− po generálním řediteli Živnobanky Jaroslavu Preissovi, který ale většina místních zná až podle jeho poválečného názvu Nosek (nazván podle komunistického ministra vnitra, rodáka z Velké Dobré).
Móda nahrazovat tradiční jména šachet jmény komunistických politiků postihla i další šachty, takže na Kladensku měli doly Gottwald, Zápotocký, Nejedlý a Fierlinger. A s výjimkou posledně uvedeného, − toto pojmenování přežilo až do počátku 90. let, kdy se některé doly vrátily k původním názvům, jiné si daly do názvu místní jméno.
Devadesátá léta 20. století s sebou přinesla útlum dolování a postupné uzavírání do té doby fungujících dolů − 30. 6. 1990 důl Zápotocký (František Josef, Prago I v Dubí ), 30. 6. 1997 doly Mayrau ve Vinařicích a Ronna ve Švermově, 28. 2. 2002 důl Tuchlovice (Jaroslav, Nosek) a 29. 6. 2002 jako poslední důl Libušín (Schoeller, Nejedlý).
V současné době je na Kladensku jediným veřejnosti přístupným kamenouhelným dolem důl Mayrau ve Vinařicích u Kladna. Důl, který má za sebou více než 140 letou historii, je součástí Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích, v němž návštěvníci mimo jiných dokladů těžby uhlí mohou vidět i cenný soubor původních těžních strojů – parní stroj vyrobený firmou Ringhoffer v roce 1905, menší parní těžní stroj Mag Ruston systému Koeppe ze stejného roku a elektrický těžní stroj Škoda z roku 1932.
Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích u Kladna
Otevřeno denně:
- listopad – březen 9.00–15.00,
- duben – říjen 9.00–17.00,
- http://mayrau.omk.cz,
- tel.: +420 312 273 067.
