Na nedávném strojírenském veletrhu v Brně řekl prezident republiky, že „strojírenství má v naší zemi dlouhou tradici a ukazuje se, že nepřestává být a ještě dlouho bude motorem naší ekonomiky. Mám proto dobrý pocit,” pokračoval prezident, „že ... vidím strojírenství moderní a fungující. Veletrh je ukázkou toho, jak daleko naše strojírenství dospělo. Je dobře, že dnes už strojírenské podniky vědí, že nestačí jen nové stroje vyvíjet a kvalitně vyrábět. Vědí, že neméně důležité je umět je dobře prodat.”
Jsem ráda, že si síly českého strojírenství všímá prezident a také že o ní nahlas mluví. Hlavu státu někdo zbožňuje, jiný odmítá, ale jeho slova mají váhu. Píši o tom proto, že z médií, čekáren, hromadných dopravních prostředků, ale i z rodinných diskusí si občas odnáším ponurý pocit, že strojírenství bylo dávno rozkradeno a za mrzký peníz tzv. pro šmeleno.
Skutečnost ovšem je, že strojírenství v ČR vyrábí pro celý svět nejen Škodovky, ale i Toyoty, Citroeny, Peugeoty, Hyundaye. A pokud se ponoříme hlouběji, kam světla kamer a oči redaktorů už nevidí, je tu dlouhá dlouhá řada dalších výrob a výrobků. Možná jsme museli oplakat bývalé strojírenské kolosy socialismu, zároveň ale přišlo nemálo nových výrob se západu. O některých jsme psali ve Stavební technice, např. o společnosti Doosan Bobcat, z jehož podniku v Dobříši je zásobena stavebními stroji celá Evropa. Naprázdno nevyšly ani dovednosti, um a pověstná nápaditost českých strojařů. Ty umožnily vznik rychle se rozvíjejících nových českých podniků se zdravým řízením, jejichž obchodním teritoriem je celý svět. I o těch informujeme ve Stavební technice.
Vysokou výkonnost našeho strojírenství cítí každý na vlastní kůži. Jeho exportní síla nám nadělila znatelný růst životní úrovně, i když možná někomu víc, někomu méně. Ale tak už to bývá.
V dnešní krizi se hraje o to, jestli jako národ nezlenivíme a jestli při nižších odbytech za nižší ceny nepředáme štafetu jiným, kteří dokáží rychleji vyvíjet nové stroje, o které bude zájem. Na pokoře, vynalézavosti, umu, pracovitosti a obchodních dovednostech spočívá náš budoucí možný blahobyt. Nikoliv na tom, kolik peněz vlijí politici do šrotovného, dotací a sociálních podpor všeho druhu.
A zdá se, že alespoň na evropském pískovišti se začíná blýskat na lepší časy. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který zároveň předsedá takzvané euroskupině sdružující ministry financí eurozóny, na konci září řekl, že se ekonomika eurozóny po krizi stabilizuje, situace však zůstává křehká a vyhlídky nejisté. Dodal, že by v příštím roce měla ekonomika vzrůst o 0,3 až 0,5 % po letošním propadu o 4 %. „Je nicméně rozumné být opatrný,” řekl Juncker, podle něhož by země eurozóny (korunová ČR sem nepatří) měly začít stahovat neudržitelná (rozuměj ukolébávající) rozpočtová opatření na podporu ekonomiky a poptávky v roce 2011.
Pro nás by byl růst eurozóny o půl procenta dobrou zprávou, zvlášť když naše ministerstvo financí čeká v roce 2010 pokles ekonomiky ČR o 0,5 %. K čemu ale tato čísla vlastně jsou?
Jean-Claude Juncker svým odhadům moc nevěří a ve své plány nevěří ani ministr financí Eduard Janota. Ať už sněmovna schválí či neschválí jeho vládní návrh rozpočtu 2010 s deficitem do 163 miliardy Kč, čert ví, jak s tím nakonec politici naloží. Aby vyšli vstříc i věčným lenochům a povalečům, vyprázdní možná pokladnu už v srpnu, což by nikoho nepřekvapilo.
Chceme-li tedy v něco věřit, věřme především v sebe a v sílu svobodného života a podnikání.
Helena Hejhálková
