Na baumu 2010 do Mnichova jsem cestovala trochu pod vlivem, mohu-li to tak napsat, dojmů z březnového veletrhu Fensterbau v Norimberku. Byla jsem tam téměř omráčena. Vypadalo to na něm, jako když žádná krize není. Návštěvníků houfy, parkoviště ucpaná a vystavovatelé včetně českých hlásili nečekaný zájem. Úplně z jiného soudku byl i čerstvější zážitek ze Stavebních veletrhů v Brně. Zde byla naopak deštivá nálada, umocněná „tiskovým” fňukáním velkého českého stavebnictví. Co mě čeká asi v Mnichově?, říkala jsem si.
Odmyslím-li si zákaz létání, které vystavovatelům baumy 2010 ubralo návštěvníky hlavně v prvních dvou dnech, souhrnné poselství z této největší světové stavební veletržní akce bylo zřetelné: Ne, že by globální krize zcela pominula, ale zájem je a obchody se konečně začínají hýbat. Někdy za cenu slev, jindy dík inovacím a nebo kombinací obou. Mimochodem, toto číslo Stavební techniky s přílohou na téma lomy, je druhé nejrozsáhlejší v jeho historii. Zřejmě i to signalizuje oživení se vším, co k tomu bylo řečeno.
Zjistila jsem, a to už jsem u druhého bodu, že odborná, stavebně technická obec fandí hokeji. Trkne to do očí už jen z výrazného poklesu návštěv na internetových stranách Stavební techniky http://stavebni-technika.cz v průběhu zápasů Čechů na nedávném mistrovství světa v Německu. Naši zde získali zlato po strhujícím a napínavém závěru, kdy zdolali ruskou Sbornou už v základní hrací době. To nikdo nečekal, ani v cizině, ani u nás. Českým hokejistům a těm málo, kdo si na ně vsadili, vřele gratuluji. Jsem si jista, že Češi mohou mile překvapit sebe i svět i v jiných oblastech.
A proč vyhráli Češi místo ruských favoritů? Odpověď naznačili sami Rusové při dekorování medailemi: všichni i s trenéry stříbro ihned zpupně a umíněně zahodili. Až na Ovečkina, který byl nejspíš právě proto nejlepším a nejužitečnějším hráčem Rusů.
Třetí můj postřeh se týká voleb do Poslanecké sněmovny 2010. Lidé, které jsem poznala při práci redaktorky, je jistě také považovali za vítězství. Strana obyčejných lidí totiž v průzkumech vedla o více než deset procent, což nikdo nechápal: „Stýkám se s mnoha lidmi, ale neznám nikoho, kdo by tu stranu chtěl volit,” vyslechla jsem si nesčetněkrát a odpovídala, že „ani já ne.”
Rozuzlení bylo ohromující: šéf té strany, vejtaha a intrikán, který rád boří, ignoruje smlouvy a hrubě uráží, dostal v poslední květnovou sobotu hodnocení, které asi nečekal. Tvářilo se jako volební vítězství, ale ve skutečnosti znělo: mat.
Po hokejistech tak Češi možná znovu překvapili svět. Alespoň v tom, že si dali závazek lépe pracovat a hospodařit, méně krást a posílit společenskou kulturu. Věřím, že to zvládneme.
