A protože často jezdím do Mnichova, hledám ubytování poblíž – ve vesničkách před Mnichovem. Ani tam dojet není problém. I zde jsou cesty velmi dobře udržované a značené. Navíc ubytování v místních hotýlcích je levnější, než v podobném ubytovacím zařízení v ČR. Mohu jen doporučit.
Opakem jsou země české. Dálnice jsou plné předjíždějících se kamiónů, poplašených a zbrklých řidičů. Je na nich řada omezení. Pro silnice platí totéž, některé z nich, zejména třetích a čtvrtých tříd, jsou často životu nebezpečné. Jsou samé výtluky, díry, výmoly, některé nemají krajnice. Zkrátka mnohé mohou připomínat silnice do začátku rozvoje průmyslové revoluce, kdy platilo, že čím je silnice horší, tím více zbrzdí protivníka při případném vpádu do země...
Jestliže se však na tento neutěšený stav našich silnic podíváte z druhé strany, tak vidíte, že je tu práce pro tisíce stavebních strojů a desetitisíce lidí. Stačí, aby byly peníze a samozřejmě lidé, kteří se budou chtít pustit do práce. Když to šlo u našich západních sousedů, proč by to nemělo jít u nás? Peníze jsou menší problém, s těmi si jistě poradí finanční inženýrství. Potíž je spíš v tom, že ochota pracovat začíná u částek, které někdy až násobně převyšují odvedené výkony.
Na závěr trochu zážitků z dnešní cesty z jižní Moravy. Když jsem se vracela domů, všimla jsem si stráně, která svítila žlutě. Byla posetá rozkvetlým podbělem. Zastavila jsem, na sluníčku protáhla své tělo a uvědomila si, že je u nás přeci jen krásně. Jen je nutno vnímat svět pozitivně, rozeznávat to pěkné a umět ho nasát.
Krásné jaro a s ním jen to nejhezčí Vám přeje Helena Hejhálková
