Vyčetl jí a ministru dopravy mdlý rozum a nezpůsobilost. Řekl, že stát zůstane bez silnic a železnic a vyzval, aby tyhle politiky nikdo nevolil. Na 400 tisíc vyčíslil počet hlav, jež žijí z výstavby a teď čelí záhubě, cítě se zřejmě povolán se za ně bít. Atd... Řeč ukrajovala čas hlavní náplni setkání.
Řečník pak reagoval na jedinou otázku, jak je tedy možné, že na dnes sjednané stavební práce čeká běžný občan do jara. Odpověděl, že to je něco jiného, týká se to jen malých firem. Když se prý velké stavebnictví muselo rozloučit se zahraničními otroky, musejí malé stavební firmy dělat samy... Zprvu jsem toto divadlo považovala za omyl, ale šlo přece o tiskovou konferenci. Co bylo řečeno, budiž napsáno!
Věcné vyšinutí tohoto projevu potvrdilo, že velké stavebnictví si s výrobci stavebních hmot nemá co říct. Stavební kolosy už dlouho dávají implicité najevo, že jim výrobci hmot ujídají z koláče. Místo aby jim vozili hmoty grátis za to, že se pak mohou skrze reklamu a PR chlubit, že dodávají tomu či jinému věhlasnému staviteli, který z jejich materiálů staví stavbu roku, desetiletí a století.
Až se zdá, že se velké stavebnictví cítí být součástí čtvrtého, nepsaného pilíře státu. Technologicko-finančního, který radí, co a jak má stát dělat, a zároveň dává práci, obživu a zábavu „ovečkám” dole, čímž je drží hezky zpátky.
Cena tohoto pilíře je státní dluh. Velkým stavitelům vrtá hlavou, že když jde do tuhého, stát na ně zapomíná a odsypává zase jiným. Na příští odborářské stávce ponesou prapor možná i manažeři velkých stavebních firem a výbory jejich akcionářů z Francie, Německa, Rakouska, Švédska ap.
Někteří lidé si myslí, že krize vzniká a roste kdesi v abstraktnu, že jde o technickou poruchu, kterou lze nějakým finančně inženýrským zákrokem odříznout bez vlivu na cokoliv. Tak to ale není. Tato krize vznikla a žije i mezi námi a má nápadného jmenovatele, který volá, že každý z nás, a to dlouhodobě, dostává v průměru víc než dává. Omlouvám se těm, kteří pracují dvanáct hodin denně i víc, řeč je o průměru.
V praxi se tento fakt zamlžuje emisemi pochybných cenin, jako jsou falešné peníze, dluhopisy, akcie, akcie akciovek, které vlastní akcie a dluhopisy jiných akciovek, které vlastní zase jiné akcie a dluhopisy... atd. Nevyzná se v tom ani prezident EU. Každopádně, vančurovsky řečeno, mýlí se hůře než blázen, jehož bohatstvím jsou tyto kaňoury (pochybné ceniny). A naopak, kdo za tyto kaňoury prodává svůj um, tvořivost a práci, samozřejmě chudne.
Krize přinesla prohlédnutí, že jsme méně bohatí, než se zdálo a že státní dluh je i náš. Věřím, že většina z citovaných 400 tis. lidí ve stavebnictví nečeká na SPS a už dávno hledá a nalézá vlastní cesty z krize, které nezbídačí jiné. Pohybuji se v tomto prostředí. I přes krizi stále oplývá nadějí, humorem a dobrou náladou. Nezaznamenala jsem zde nikoho, kdo by tak zlostně, hrubě a směšně volal o pomoc. Jsou to svobodní lidé a podnikatelé; což jimi velcí stavitelé už nejsou? Říká se, že věčně zlostní lidé žijí ve věčné bídě. Určitě aspoň morální. Přála bych si, aby to nebyl případ velkého stavebnictví.
