Stopy používání primitivních rýpadel zaznamenali historici již ve starověkém Egyptě. Nicméně první dochované výkresy rýpadel pocházejí až z 16. století. Byla poháněna lidskou silou, většinou plavala po vodě a sloužila pro hloubení koryt řek. Je jich známo hned několik - návrh Leonarda da Vinciho z roku 1513, jiné plovoucí korečkové rypadlo pomáhalo v roce 1560 stavět kanál Rupel - Scheldt v Belgii, rakouský biskup jménem Verantius zobrazil ve své knize z roku 1591 říční pontonové rypadlo s drapákem, poháněné ručními navijáky a šlapacím kolem.
Obr.: 1 Otisovo rýpadlo patentované v roce 1839
Další pohyb kupředu přineslo století páry - v roce 1796 bylo v Anglii postaveno parní rypadlo Grimshaw. Pravděpodobně se jednalo o jediný kus, od něhož se nedochovaly žádné kresby. Víme pouze, že se opět jednalo o říční rypadlo. To bylo osazeno na pramici a poháněl ho parní motor o výkonu 3 kW.
Je pozoruhodné, že v oblasti suchozemských zemních prací se dlouhou dobu žádný vývoj nekonal. A přitom dnes jsou bagry na souši mnohem častější než jejich kamarádi na vodě. Důvod stagnace byl prostý - levné pracovní síly byl nadbytek a investice do vývoje mechanizace se tedy jevily jako zbytečné.
Obr.: 2 Výkres Otisova rýpadla publikovaný v roce 1843
Ne tak tomu bylo v Americe. Řídce osídlené území a nutnost rozsáhlých zemních prací (železnice východ - západ) po nějakém tom bagříku doslova volaly. A zde přichází na scénu Otisovo parní rýpadlo, které často bývá označováno jako první opravdové rýpadlo na světě.
William Otis byl společníkem v dodavatelské firmě Carmichael, Fairbanks & Otis, která v roce 1835 stavěla část železnice z Bostonu do Providence. S konstrukcí prototypu parního rýpadla mu pomáhal Charles Howe French. Stroj byl pravděpodobně založen na principu otočného jeřábu a měl napevno uchycenou násadu i lžíci. O rok později, v roce 1836, začal William Otis připravovat inovované rýpadlo, jež roku 1837 vyrobila firma Garret & Eastwick. Tatáž firma, ovšem pod novým jménem Eastwick & Harrison, poté vyrobila dalších šest kusů tohoto rýpadla.
Obr.: 3 Rýpadlo Otis při práci z roku 1887
V roce 1839 si William Otis stihnul patentovat tzv. jeřáb-rýpadlo, načež téhož roku ve svých 26 letech umírá. Jeřáb-rýpadlo byl postaven na kolejovém podvozku a umožňoval veškeré výkopové práce, na které jsme stále zvyklí u lanových rýpadel - zvedání, pojíždění, prohrabování, otáčení apod. Objem lžíce činil 1,0 až 1,2 m3. Již ve 40. letech 19. století se Otisova rýpadla dostala mimo Ameriku. Minimálně jedno pracovalo v Anglii a čtyři v Rusku. Z dílny Williama Otise pochází také varianta, která nebyla nikdy patentována ani vyrobena, stala se však základem pro britské rýpadlo Ruston Dunbar představené roku 1875.
Obr.: 4 Návrh rýpadla, které použil Ruston Dunbar
Po smrti Williama Otise pokračovala ve výrobě rýpadel firma Carmichael & Fairbanks, a taktéž podnikatel Olivier Chapman, který se k patentu dostal díky sňatku s vdovou po Williamu Otisovi. Pro Olivera Chapmana vyráběla rýpadla firma Globe Iron Works, v roce 1864 přejmenovaná na John Souther & Company.
Použitá literatura:
The amazing story of excavators. Volume 1: Makers of machines that reshape the world. Author: Peter M. Grimshaw
