Zámecký archivář náchodského panství zaznamenal, že se zde hořlavý kámen kutal již okolo roku 1634 a že po roce 1703 bylo jeho dobývání pronajímáno téměř po celé 18. století různým pachtýřům (nájemcům), přičemž si vrchnost vyhrazovala dodávání nejkvalitnějšího uhlí pro potřebu dvorního kováře. Náchodský zámecký důchodní David Antonín Nývlt ve svém Prospěšném potoku vod z roku 1736 zaznamenal, že „hory, které nazád za Studánkou ležejí, uhlí kamenné sírou náramně hořící hojně vydávají”. Téhož roku vyšla knížka doktora Ferdinanda Částky Stručný popis léčebných svatoňovických neb šwadowických lázní, v níž je studánecký zázračný pramen přirovnáván k tinktuře z dobývaného uhlí. Je zde zdůrazněno, že „když se v té krajině otvírá země, tak hned nalezneme velice časté krásné kamenné uhlí, v důsledku čehož má zdejší voda trávicí, změkčovací, posilující, rozpouštěcí, zvlhčovací, otevírající, jemně stahující a dohromady také balzamující sílu posilovat zvnějšku údy”.
Počátky hornického dobývání
Zpočátku bylo uhlí v horách nad Studánkou dobýváno těmi nejjednoduššími způsoby, nejčastěji pomocí zemědělského nářadí. Postupně zde byly objeveny čtyři uhelné sloje, v nichž byly raženy úpadní jámy vybavené rumpály, občas také svislé šachtice. K významnému rozšíření důlních prací došlo při stavbě josefovské pevnosti (1780–1787), kdy byla při pálení cihel a vápna dána přednost uhlí před dřevem. Ještě v průběhu 18. století bylo vytěžené uhlí spalováno převážně na popel pro hnojení polí, ojediněle si je odváželi kováři a ostatní řemeslnící z okolních obcí.
Už na počátku 19. století, kdy byly hornické práce řízeny ze svatoňovického Šichtamtu, horního úřadu nižšího stupně, bylo nutné do nitra hor razit odvodňovací štoly. Postupně se zvyšoval i počet uhlokopů i důlních dozorců. Těch však z domácích zdrojů mnoho nebylo, proto se z podnětu vrchnosti jak havíři (důlní dělníci), tak i horníci (štajgři, obrštajgři, markšajdři a ostatní horní páni) přistěhovali na Svatoňovicko z mnoha vzdálených důlních revírů, často i z Krkonoš nebo Krušných hor. S nimi a jejich rodinami se do Jestřebích hor dostaly vedle znalostí i jejich zvyky (např. uctívání hornických patronů sv. Prokopa a sv. Barbory, úcta k tajemnému podzemí a permoníkům, pořádání hornických parád apod.), které brzo zdomácněly. V horách nad Studánkou v té době vznikla řada důlních podniků, mezi nimi doznaly významného rozmachu doly Trojice (pozdější Strojní jáma č. 2 nad Svatoňovicemi), Vojtěch (pozdější Strojní jáma č. 1 v Petrovicích), Adam (ve Strážkovicích) Ignác (u Odolova) a další. Došlo i k zakládání dědičných štol (významná důlní díla, které mělo dědit několik generací těžařů); mezi nimiž byla i nedokončená Kateřina nad kostelem, nahrazená Idaštolou na vhodnějším místě ve svahu Kozince.
Druhá polovina 19. století
Ve druhé polovině 19. století, kdy už náchodské panství včetně svatoňovických důlních podniků vlastnil rod Schaumburgů-Lippe, začalo být místní uhelné hornictví řízeno z tzv. Bergamtu, horního úřadu vyššího stupně, ustaveného substitučním horním soudem na Náchodském zámku. Úřad sídlil v nové budově nad vlakovým nádražím, v jehož sousedství postupně vzniklo nákladiště uhlí, koksárna i briketárna. Zároveň došlo k soustředění ostatních služeb (včetně sídla důlního lékaře a důlní laboratoře) do centra obce, kam bylo systémem úzkokolejných tratí a bremstů (svážných tratí s brzdnými stroji) dopravováno i uhlí z markoušovického, sedloňovského a rtyňského důlního revíru. Provoz na významných jámách byl modernizován, těžní stroje i čerpadla začala pohánět pára, větrání dolů se zlepšilo postavením větrních pecí u vhodných jam. Na sklonku 19. století pracovalo na svatoňovických dolech (včetně dolů Xaver v Sedloňově, Josef na Bohdašíně a Vilemína ve Žďárkách) již 930 dělníků všech profesí, které řídilo 10 úředníků, 4 naddůlní a 5 důlních. Uhlí se dobývalo většinou pomocí nosáků a tzv. „patentů”, špičáků s výměnnými špičkami. Ke svícení sloužily olejové kahany, které havíři měli z obyčejného plechu, dozorci a měřiči je měli mosazné.
Jestřebohorské hornictví v první polovině 20. století
Po celou první polovinu 20. století bylo jestřebohorské hornictví v režii Svatoňovické báňské společnosti. V té době se těžba uhlí soustředila na několik významných jam, hlavně na Slepý důl v revíru dědičné štoly Idy, Tmavý důl na severovýchodní straně hor u Jívky a Větrný důl nad Chlívcemi. Koně, kteří tahali vozy s uhlím i kamenem v podzemí, byli nahrazení lokomotivami (na povrchu nejprve parními, v podzemí a později i na povrchu trolejovými). Na sklonku 20. let 20. století zaznamenal J. M. Vlček, tehdejší ředitel SBS a zároveň starosta Malých Svatoňovic, že doly produkují ročně 150 tisíc tun uhlí a zaměstnávají přes 1 400 dělníků a 70 úředníků a dozorců. Archivní prameny dokládají, že „svatoňovické uhlí jest jedním z nejvýhřevnějších v republice, které se pro svoji spékavost a bohatost plynů hodí výborně k výrobě koksu a plynu, jakož i účelům kovářským”. Proslulé bylo zejména uhlí kovářské, produkované pod ochrannou známkou a názvem „Vulkanit”. K jeho dobývání se již dávno používaly sbíječky, většina strojů v podzemí byla poháněna stlačeným vzduchem, ke svícení havířům sloužily akumulátorové lampy, k detekci důlních plynů benzinové větérky.
Svatoňovické doly pod německým vedením
V období 1. i 2. světové války byly Svatoňovické doly pod vojenským, respekt. německým vedením. Po roce 1945, kdy došlo k odsunu německých havířů, bylo personální obsazení značně komplikované. Poměry se mírně zlepšily až po roce 1946, kdy se Svatoňovické doly staly součástí Východočeských uhelných dolů, a kdy se těžilo i s pomocí vojáků a brigádníků. K výraznější změně k lepšímu došlo ale až po roce 1949, kdy v Malých Svatoňovicích vzniklo hornické učiliště a doly si začaly vychovávat vlastní odborníky, havíře i řemeslníky. Pro praktický výcvik v podzemí vznikl dokonce učňovský revír a pro výchovu nových důlních techniků byla v roce 1954 založena Vyšší průmyslová škola hornická v Úpici. Řada jejich absolventů pokračovala ve studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě, aby se vrátila do revíru a věnovala se hornickému řemeslu ve funkcích důlních inženýrů.
Druhá polovina 20. století
V roce 1950 byly jednotlivé závody Svatoňovických dolů přejmenovány na Důl Zdeněk Nejedlý a pod tímto názvem dolovaly černé uhlí až do roku 1990, kdy z podzemí Jestřebích hor vyjel poslední vůz uhlí. V průběhu 2. poloviny 20. století došlo k dorubání svatoňovických uhelných slojí (v oblasti Tmavého dolu až do hloubky 300 m pod mořem!) a postupně se začalo s těžbou hlouběji uložených slojí žďáreckých. K tomuto účelu byla na hřebenu Jestřebích hor vyhloubena Nová jáma o celkové hloubce 867,3 m, na „starém závodě” u dědičné štoly Idy bylo postaveno nové uhelné prádlo a celý důl byl modernizován na plánovanou roční těžbu 520 tisíc tun uhlí. Vlivem komplikovaných hornicko-geologických podmínek (tektonické poruchy v uhelných slojích, průtrže uhlí a plynů) však těžba dosáhla necelé poloviny projektované těžby. Se změnou politických poměrů v našem státě v roce 1989 a následným přechodem na tržní ekonomiku se těžba uhlí na Dole Zdeněk Nejedlý stala neefektní a byla ukončena přesně 400 let po jeho objevení.
Z nitra Jestřebích hor bylo vytěženo celkem 21 500 000 tun černého uhlí a hornické řemeslo poznamenalo životy mnoha generací havířů, řemeslníků i důlních techniků. Jejich práci dnes připomíná nejenom hornická expozice v Městském muzeu ve Rtyni v Podkrkonoší, ale také mnoho památek v Malých Svatoňovicích a jejich okolí. Na bývalé vlečce od Dolu Nejedlý na svatoňovické nákladiště vznikla terénní expozice důlních strojů a důlní dopravy, známá pod jménem „U Mašinky”. Tímto místem prochází i trasa naučné stezky po hornických památkách Jestřebích hor, které jsou posety desítkami hlušinových hald i propadlin na místech dávného dolování. Také oltář sv. Barbory v kostele Panny Marie Sedmiradostné připomíná dobu, kdy se u Studánky zdravilo „Zdař Bůh!” a kdy zde byla uctívána patronka hornického cechu.
O úctě k dějinám vypovídá i obecní znak, na němž rozkvetlou třešeň se sedmi prameny vody mezi kořeny doprovází dvojice „fajslíků”, mlátků a želízek na zkřížených násadách. Snad i tento symbol budoucím generacím připomene, že Malé Svatoňovice bývaly po čtyři století také hornické.
Přijeďte se do Malých Svatoňovic a do Muzea ve Rtyni v Podkrkonoší podívat!
