Geologie
Jílovský revír leží v nejsevernější části jílovského pásma, které tvoří 1–6 km široký a asi 70 km dlouhý pruh metamorfovaných vulkanických a subvulkanických hornin, táhnoucí se na jihozápad od Jílového u Prahy. Mimo historicky nejvýznamnějšího revíru Jílové u Prahy se v něm nalézají i další rudní revíry spojené s těžbou zlata – Psí hory, Štěchovice-Slapy, Smolotely-Horní Líšnice. V této části má jílovské pásmo téměř symetrickou stavbu tvořenou antiklinálně zvrásněnými bazickými až kyselými vulkanity s tělesy plagiogranitů v jádře antiklinály, jejíž okraje tvoří vulkanosedimentární souvrství s hojnými tufy, tufity a polohou černých břidlic. Celým komplexem proniká řada žilných vyvřelin. Na východě se jílovské pásmo stýká se středočeským plutonem. Hlavním hostitelem zlatonosného zrudnění jsou variské směrné poruchové zóny přesmykového charakteru a s nimi zpeřené trhlinové systémy. Zlatonosné zrudnění v jílovském revíru je prostorově výrazně vázané na horninový komplex jílovského pásma – pouze svými okrajovými výběžky zasahuje do nadložního tufitického souvrství a svrchnoproterozoických břidlic. V revíru je šest hlavních zlatonosných pásem – Bohulibsko-ostřetínské, Kuklicko-tobolské, Šlojířské, Klobáské, Kocourské a Halířské. Zrudnění je představováno třemi morfologickými typy:
Rudní žíly vázané na přesmykové zóny směru cca 30° a středního úklonu k VJV. V revíru jsou známa dvě hlavní pásma (Šlojířské dlouhé 7 km a kocourské 4 km dlouhé). Hlavní žilná pásma jsou provázena četnými odžilky a zpeřenými žilami kosého až příčného směru. Žilná výplň je nepravidelná, silně čočkovitá o mocnosti několik dm až přes 1 m. Průměrná kovnatost dosahovala 3–10 g Au/t. žilníky, vystupující zejména v západní části revíru, jsou vázány na žilné horniny ssv. i příčného směru. Mají strmý průběh a mocnost 2–10 m, průměrná kovnatost je 2–4 g Au/t. morfologicky nejsložitějším typem jsou neostře ohraničené žilníky až impregnace, jež jsou vyvinuté v tělese plagiogranitů – tvoří strmá čočkovitá tělesa mocnosti až 20 m ale o nízké kovnatosti 1–2 g Au/t.Na hlavních žilách a žilnících je zrudnění lokalizováno do rudních sloupů – generelní průběh rudních sloupů na ložiskách ssv. směru upadá k severu pod úhlem 10–25°.
Mineralogie
Mineralizace v jílovském revíru probíhala v 6 stadiích, rudní žíly mají složitější mineralizaci a pestřejší minerální složení než většina žilníků. Hlavní žilnou výplň tvoří bělavý křemen, většinou masívní, místy brekciovitý nebo s páskovanou až čočkovitou texturou. Je přítomný v několika generacích – starší, mléčně bílé barvy, tvoří hlavní část žilné výplně a je většinou jalový – zrudnění zlatem bývá vázané na malé množství kouřového až bezbarvého křemene mladší generace. Místy jsou hojné karbonáty – ankerit, dolomit, kalcit. Obsah sulfidů je kolísavý, nejčastěji tvoří 1–5 % žilné hmoty, nejhojnější je pyrit, v okrajových částech revíru převládá arzenopyrit, místy je přítomen pyrhotin, markazit, molybdenit, galenit, sfalerit a sulfosoli.
V žilách a žilnících v jižní části revíru je místy častý scheelit, ojediněle se vyskytl ryzí arzen, cubanit, hematit. V části revíru je zlato často provázeno minerály Bi a Te (bismut, bismutin, kobellit, tetradymit, tellurobismutit aj.). Zlato na žilném typu zrudnění se vyskytovalo často v makroskopických agregátech, na Šlojířské žíle až několik gramů těžkých, podle starých zpráv se nalézaly agregáty až přes 1 kg těžké. Ryzost zlata je vysoká a v průměru převyšuje 900, u jednotlivých žil a žilníků kolísá od 830 do 970. Zrudnění jílovských žil a žilníků je velmi nepravidelné s vysokou variabilitou obsahů Au – nejvyšší zjištěné obsahy 10 000 g Au/t. Na žilách nebyla zjištěna závislost stupně zrudnění zlatem na obsahu sulfidů a zlato se často vyskytuje makroskopické, v žilnících je hlavní část zlata (78–100 %) vázána na pyrit. Obsahy zlata v pyritu kolísají od 12 do 158 g Au/t.
Historie
Archeologicky je zde doložená těžba zlata bójskými Kelty v 5. až 1. st. př. n. l., kteří v Jílovém, Borku, Chotouni, Lukách pod Medníkem, v Zahořanském údolí i na dalších místech rýžovali zlato. Rýžování se dělo propíráním náplavů a rozsypů v pánvích nebo necičkách. V keltské době se již při rýžování zlata používaly úklonné splavy. Z nedalekého keltského oppida na Závisti u Zbraslavi pak je doloženo zpracování zdejšího zlata a ražba prvních mincí, tzv. statérů, na našem území. Zájem o zlato patrně poklesl s pádem moci Keltů v Čechách – s germánskou kolonizací, jež znamenala úpadek řemesel i technologií. S příchodem Slovanů vyvstala opět potřeba drahého kovu a od 6.–8. století se zde opět intenzivněji rýžovalo. V 10. století pak již byla potřeba zlata v Evropě dost velká a i česká knížata tak usilovala o získání vlastních zdrojů. V této době drželi zlatonosné Jílovsko Slavníkovci – a to byl i jeden z důvodů, proč je r. 995 Přemyslovci vyvraždili – získali tak jejich zlato a zároveň vytvořili jednotné knížectví. Následný vzestup českého státu (hospodářský i politický) byl spjat s rozvojem těžby zlata v jílovském revíru. Nestačilo již zlato jen rýžovat, nastupovala hlubinná těžba. První písemné doklady o českém zlatu jsou od arabských cestovatelů Al'Masúdiho a Ibrahima Ibn'Jagúba z poloviny 10. stol., kteří zmiňují „zlatou báň” Prahu, což historikové dávají do souvislosti s Jílovým a jeho zlatem. Rozkvět dobývání zlata na Jílovsku nastává za posledních Přemyslovců – Přemysl Otakar II (1253–1278) – „král železný a zlatý” a vrcholu dosahuje za Lucemburků, kdy český král Jan Lucemburský v roce 1325 zavedl ražbu zlatých mincí – florénů jako první v evropské zemi na sever od Alp. Vrcholu rozvoje těžby zlata pak bylo dosaženo za panování Karla IV., který roku 1350 povýšil Jílové na královské horní město se znakem českého krále – korunovaným dvouocasým lvem, který na hrudi nesl počáteční písmeno Karla (K). O vzniku Jílového u Prahy lze mluvit ve chvíli, kdy došlo ke spojení hornických osad na daném místě – došlo k tomu před 13. stoletím. První dochovaná zpráva se však datuje až k roku 1310, kdy je řeč o Konrádu Stadlerovi z Jílového. V domě Mince pak až do roku 1420 sídlil královský horní úřad, který vybíral urburu (odvod z vytěženého zlata pro krále) a vykupoval zlato od těžařů (tento dům je dnes sídlem Regionálního muzea v Jílovém u Prahy se specializací na těžbu, zpracování a využití zlata v Čechách).
Z dostupných záznamů o výběru urbury byla odvozena výtěžnost jílovských dolů na cca 66–90 kg zlata za rok, na Šlojířské žíle však byly i bonanzy, kde je známo, že bylo získáno cca půl tuny zlata za čtvrt roku. V polovině 14. století bylo v jílovském revíru až několik set dolů. Již koncem vlády Karla IV. však dochází ke konci konjunktury těžby zlata z několika důvodů – zatopení nejproduktivnějších dolů na Šlojířském pásmu a vyčerpání dolů intenzivní těžbou i technickými problémy s drahým dobýváním v úklonných hloubkách 260–350 m pod povrchem. Intenzitu středověké těžby ilustrují hlavně doly na Šlojířském pásmu v délce 4 km mezi Studeným, Jílovým a Radlíkem, které do poloviny 14. stol. produkovaly enormní výtěžky zlata. Střední úsek Šlojířského pásma (rotlevský), probíhající západní částí města Jílového, byl nejvýznamnějším místem těžby v celé historii zdejšího dolování – dobývky tu dosahovaly až téměř 350 m pod povrch. Druhým nejbohatším úsekem byl radlický úsek severně od Jílového s rozsáhlými dobývkami na Radlické a Šišléřské žíle do úklonné hloubky až 260 m. Třetím nejvýznamnějším středověkým centrem těžby byl žilný systém Kocourského pásma mezi Jílovým a řekou Sázavou v délce přes 2 km a vertikálním rozsahem dobývek až 250 m.
Husitské války znamenaly hluboký úpadek dolování na Jílovsku – husité město dvakrát napadli a zničili povrchová zařízení dolů, vypálili město. Od husitských válek pak až do 20. století probíhaly více či méně intenzivní pokusy o obnovu těžby ať již soukromými těžařstvy či později erárem, ale středověké slávy a rozsahu těžby již nebylo nikdy dosaženo. V pohusitském období pak jílovský revír ještě vydal v 16. stol. 97 kg zlata, v 17. stol. 29 kg, v 18. stol 104 kg a v 19. stol. pak již jen 15 kg.
Konec těžby
V roce 1936 připadly jílovské doly československému státu a až po druhé světové válce zahájil stát prostřednictvím závodu Rudné doly v revíru práce. V polovině 20. stol. bylo v bývalém Československu zlato těženo pouze v Kremnici na Slovensku – a tam byla v r. 1950 provedena pokusná úprava zlatonosné rudy z jílovského dolu Pepř. Úprava rudy spočívala v drcení a mletí rudniny, zachycení hrubšího zlata na „sametových stolech” do gravitačního koncentrátu, ze kterého pak bylo zlato získáno amalgamací. Jemnozrnné zlato bylo spolu s pyritem získáno flotačně do kyzového koncentrátu. Drcení, mletí a gravitační část úpravy rudy, včetně amalgamace, odpovídají tomu, jak bylo zlato získáváno od středověku až do 19. stol., ovšem s využitím tehdejších technických prostředků – tj. drcení ruční či ve stoupách, mletí mezi kamennými mlýnskými kameny s vodním pohonem, místo sametu zvířecí kůže apod. Ve starých úpravnách bylo získáváno i jemné zlato – rozemletý zlatonosný kyz byl taven spolu s olovem a dalšími přísadami a zlato vytvořilo s olovem slitinu. Výstavba úpravny u dolu Pepř byla dokončena v r. 1952. Výroba zlata sestávala z několika stupňů – drcení, mletí, gravitační rozdružování, amalgamace, flotace a louhování.
V roce 1958 byly obnoveny práce na dole Pepř a zahájena těžba a výroba zlata z bohatších bloků na Šlojířské žíle a v dalším roce i na dole Bohuliby. Zásadní obrat v názorech na těžbu v Jílovém přinesla v roce 1962 změna nazírání na potřebu zlata v národním hospodářství. V roce 1962 byly vypracovány projekty na rozsáhlý báňský a povrchový průzkum, které se v následujících letech realizovaly v celkovém zhodnocení ložisek revíru. V letech 1958–1968 se vytěžilo z dolu Pepř, zejména ze Šlojířské žíly, méně z Tobolské, Křížové a z žilníků Hlavní a Ladislav na dolech Bohuliby a v menším množství i z Příčné žíly, včetně drobnější těžby na Radlíku, 35–42 tisíc tun rudy ročně a získalo se 63–145 kg zlata/rok.
Za celé toto poválečné období se vytěžilo na 420 000 tun rudy a vyrobilo 1 133 kg zlata. Ale v roce 1969 souběžně s ukončením geologického průzkumu ze státního rozpočtu, a to jak vyhledávacího, tak předběžné etapy, které byly realizovány v letech 1962–1968, byla v jílovském revíru ukončena jedenáctiletá činnost, čímž byla napsána poslední tečka v dlouholeté historii těžby zlata v Jílovském revíru.
Vydatnost ložiska
Za posledních 900 let bylo v jílovském revíru v provozu na 500 dolů. Údaje o produkci zlata jednotlivých dolů a celého revíru jsou k dispozici až z novověku, takže celková produkce může být jen odhadována – pro období největšího rozkvětu těžby v letech 1280–1380 je to cca 6,6 t zlata. Na základě povrchového rozsahu starých prací, ověřené hloubky dobývek a obsahů zlata v rudnině, které byly odvozeny z výsledků rozsáhlého průzkumu ve 20. stol., lze celkovou produkci do 20. století odhadnout na cca 10 t (většinou z předhusitského období) – to spolu s 1,1 t zlata získaného v letech 1958 až 1968 činí cca 11 t zlata z primárních ložisek. Celková produkce zlata na území České republiky je odhadována na 95 t, z toho na rozsypy připadá cca 60 %. Více než třetina zlata z primárních ložisek tedy pochází z Jílovského revíru.
Zájemci o historii dobývání zlata v Jílovském revíru a dalších pamětihodností regionu jsou srdečně zváni do Regionálního muzea v Jílovém u Prahy (příspěvková organizace Středočeského kraje), které provádí prohlídky ve 3 historických štolách a zřídilo 2 naučné stezky vedoucí po stopách dobývání zlata (více na www.muzeumjilove.cz).
Literatura:
[1] Čihák V. (1948): Paměti královského horního města Jílového a jeho zlatých dolů. Okresní muzeum Jílové u Prahy
[2] Kubátová L. (1987): Dolování zlata v Jílovém (1596–1968). Jílové U Prahy – Historie a současnost, 186–222. Vydalo Okresní muzeum Praha-západ. Jílové u Prahy
[3] Litochleb J. (1987): Přírodní poměry Jílovska. Vydalo Okresní muzeum Praha-západ. Jílové u Prahy
[4] Morávek P. a Litochleb J. (2002): Jílovské zlaté doly. Vydalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy
[5] Morávek P., Morysek A. a Röhlich P. (1969): Závěrečná zpráva Jílové u Prahy Au rudy. MS, Geofond, Praha
[6] Morávek P., Fediuk F., Röhlich P. A Váňa T. (1994): Jílovské pásmo. Geologická mapa a vysvětlivky. Nakl. Gabriel. Praha.
[7] Morávek P. et al. (1992): Zlato v Českém masivu. Vydavatelství ČGÚ. Praha
[8] Velfl J. et al. (2007): Otisky času. Vydal Středočeský kraj.
[9] Vorel O. (2011): Okolo středu Čech – vydalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy
