RENOMAG

Historie těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy

Zveřejněno: 19. 6.

Jílovský revír o rozloze přibližně 25 km2 se nalézá poblíže jižního okraje Prahy v malebné krajině dolního Posázaví, na okraji Hornopožárských lesů. Zhruba je vymezen trojúhelníkem mezi Psáry na severu, Bohuliby na západě a Kamenným Újezdcem na východě. Ložisko Jílové u Prahy je bezesporu nejvýznamnějším zlatým revírem v Českých zemích a to jak co do rozlohy tak i do množství získaného drahého kovu, který se zde dobýval přes 2 000 let. Zlato z jílovských dolů tvoří podstatnou část Svatováclavské koruny a umožnilo Karlovi IV. financovat jeho náročné projekty – jako např. budování pražského Nového města, výstavbu Karlova mostu, královský hrad Karlštejn i další stavby určené k povznesení Prahy, království i říše římské.

Historie těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy
Jáma Pepř v pozadí s úpravnou

Geologie

Jílovský revír leží v nejsevernější části jílovského pásma, které tvoří 1–6 km široký a asi 70 km dlouhý pruh metamorfovaných vulkanických a subvulkanických hornin, táhnoucí se na jihozápad od Jílového u Prahy. Mimo historicky nejvýznamnějšího revíru Jílové u Prahy se v něm nalézají i další rudní revíry spojené s těžbou zlata – Psí hory, Štěchovice-Slapy, Smolotely-Horní Líšnice. V této části má jílovské pásmo téměř symetrickou stavbu tvořenou antiklinálně zvrásněnými bazickými až kyselými vulkanity s tělesy plagiogranitů v jádře antiklinály, jejíž okraje tvoří vulkanosedimentární souvrství s hojnými tufy, tufity a polohou černých břidlic. Celým komplexem proniká řada žilných vyvřelin. Na východě se jílovské pásmo stýká se středočeským plutonem. Hlavním hostitelem zlatonosného zrudnění jsou variské směrné poruchové zóny přesmykového charakteru a s nimi zpeřené trhlinové systémy. Zlatonosné zrudnění v jílovském revíru je prostorově výrazně vázané na horninový komplex jílovského pásma – pouze svými okrajovými výběžky zasahuje do nadložního tufitického souvrství a svrchnoproterozoických břidlic. V revíru je šest hlavních zlatonosných pásem – Bohulibsko-ostřetínské, Kuklicko-tobolské, Šlojířské, Klobáské, Kocourské a Halířské. Zrudnění je představováno třemi morfologickými typy:

Rudní žíly vázané na přesmykové zóny směru cca 30° a středního úklonu k VJV. V revíru jsou známa dvě hlavní pásma (Šlojířské dlouhé 7 km a kocourské 4 km dlouhé). Hlavní žilná pásma jsou provázena četnými odžilky a zpeřenými žilami kosého až příčného směru. Žilná výplň je nepravidelná, silně čočkovitá o mocnosti několik dm až přes 1 m. Průměrná kovnatost dosahovala 3–10 g Au/t. žilníky, vystupující zejména v západní části revíru, jsou vázány na žilné horniny ssv. i příčného směru. Mají strmý průběh a mocnost 2–10 m, průměrná kovnatost je 2–4 g Au/t. morfologicky nejsložitějším typem jsou neostře ohraničené žilníky až impregnace, jež jsou vyvinuté v tělese plagiogranitů – tvoří strmá čočkovitá tělesa mocnosti až 20 m ale o nízké kovnatosti 1–2 g Au/t.

Na hlavních žilách a žilnících je zrudnění lokalizováno do rudních sloupů – generelní průběh rudních sloupů na ložiskách ssv. směru upadá k severu pod úhlem 10–25°.

Budova mince ze 14. století (dnes budova Regionálního muzea)
Budova mince ze 14. století (dnes budova Regionálního muzea)

Mineralogie

Mineralizace v jílovském revíru probíhala v 6 stadiích, rudní žíly mají složitější mineralizaci a pestřejší minerální složení než většina žilníků. Hlavní žilnou výplň tvoří bělavý křemen, většinou masívní, místy brekciovitý nebo s páskovanou až čočkovitou texturou. Je přítomný v několika generacích – starší, mléčně bílé barvy, tvoří hlavní část žilné výplně a je většinou jalový – zrudnění zlatem bývá vázané na malé množství kouřového až bezbarvého křemene mladší generace. Místy jsou hojné karbonáty – ankerit, dolomit, kalcit. Obsah sulfidů je kolísavý, nejčastěji tvoří 1–5 % žilné hmoty, nejhojnější je pyrit, v okrajových částech revíru převládá arzenopyrit, místy je přítomen pyrhotin, markazit, molybdenit, galenit, sfalerit a sulfosoli.

V žilách a žilnících v jižní části revíru je místy častý scheelit, ojediněle se vyskytl ryzí arzen, cubanit, hematit. V části revíru je zlato často provázeno minerály Bi a Te (bismut, bismutin, kobellit, tetradymit, tellurobismutit aj.). Zlato na žilném typu zrudnění se vyskytovalo často v makroskopických agregátech, na Šlojířské žíle až několik gramů těžkých, podle starých zpráv se nalézaly agregáty až přes 1 kg těžké. Ryzost zlata je vysoká a v průměru převyšuje 900, u jednotlivých žil a žilníků kolísá od 830 do 970. Zrudnění jílovských žil a žilníků je velmi nepravidelné s vysokou variabilitou obsahů Au – nejvyšší zjištěné obsahy 10 000 g Au/t. Na žilách nebyla zjištěna závislost stupně zrudnění zlatem na obsahu sulfidů a zlato se často vyskytuje makroskopické, v žilnících je hlavní část zlata (78–100 %) vázána na pyrit. Obsahy zlata v pyritu kolísají od 12 do 158 g Au/t.

Stříbrné pečetidlo udělené městu Jílové (Eylaw) Karlem IV. kolem roku 1350
Stříbrné pečetidlo udělené městu Jílové (Eylaw) Karlem IV. kolem roku 1350

Historie

Archeologicky je zde doložená těžba zlata bójskými Kelty v 5. až 1. st. př. n. l., kteří v Jílovém, Borku, Chotouni, Lukách pod Medníkem, v Zahořanském údolí i na dalších místech rýžovali zlato. Rýžování se dělo propíráním náplavů a rozsypů v pánvích nebo necičkách. V keltské době se již při rýžování zlata používaly úklonné splavy. Z nedalekého keltského oppida na Závisti u Zbraslavi pak je doloženo zpracování zdejšího zlata a ražba prvních mincí, tzv. statérů, na našem území. Zájem o zlato patrně poklesl s pádem moci Keltů v Čechách – s germánskou kolonizací, jež znamenala úpadek řemesel i technologií. S příchodem Slovanů vyvstala opět potřeba drahého kovu a od 6.–8. století se zde opět intenzivněji rýžovalo. V 10. století pak již byla potřeba zlata v Evropě dost velká a i česká knížata tak usilovala o získání vlastních zdrojů. V této době drželi zlatonosné Jílovsko Slavníkovci – a to byl i jeden z důvodů, proč je r. 995 Přemyslovci vyvraždili – získali tak jejich zlato a zároveň vytvořili jednotné knížectví. Následný vzestup českého státu (hospodářský i politický) byl spjat s rozvojem těžby zlata v jílovském revíru. Nestačilo již zlato jen rýžovat, nastupovala hlubinná těžba. První písemné doklady o českém zlatu jsou od arabských cestovatelů Al'Masúdiho a Ibrahima Ibn'Jagúba z poloviny 10. stol., kteří zmiňují „zlatou báň” Prahu, což historikové dávají do souvislosti s Jílovým a jeho zlatem. Rozkvět dobývání zlata na Jílovsku nastává za posledních Přemyslovců – Přemysl Otakar II (1253–1278) – „král železný a zlatý” a vrcholu dosahuje za Lucemburků, kdy český král Jan Lucemburský v roce 1325 zavedl ražbu zlatých mincí – florénů jako první v evropské zemi na sever od Alp. Vrcholu rozvoje těžby zlata pak bylo dosaženo za panování Karla IV., který roku 1350 povýšil Jílové na královské horní město se znakem českého krále – korunovaným dvouocasým lvem, který na hrudi nesl počáteční písmeno Karla (K). O vzniku Jílového u Prahy lze mluvit ve chvíli, kdy došlo ke spojení hornických osad na daném místě – došlo k tomu před 13. stoletím. První dochovaná zpráva se však datuje až k roku 1310, kdy je řeč o Konrádu Stadlerovi z Jílového. V domě Mince pak až do roku 1420 sídlil královský horní úřad, který vybíral urburu (odvod z vytěženého zlata pro krále) a vykupoval zlato od těžařů (tento dům je dnes sídlem Regionálního muzea v Jílovém u Prahy se specializací na těžbu, zpracování a využití zlata v Čechách).

Staré dobývky dolu Patnáctihaléř (16. století) – zastižené průzkumnou štolou Nová Halířská v roce 1951 (Autor: Kamila Motyčková a Jiří Šír)
Staré dobývky dolu Patnáctihaléř (16. století) – zastižené průzkumnou štolou Nová Halířská v roce 1951 (Autor: Kamila Motyčková a Jiří Šír)

Z dostupných záznamů o výběru urbury byla odvozena výtěžnost jílovských dolů na cca 66–90 kg zlata za rok, na Šlojířské žíle však byly i bonanzy, kde je známo, že bylo získáno cca půl tuny zlata za čtvrt roku. V polovině 14. století bylo v jílovském revíru až několik set dolů. Již koncem vlády Karla IV. však dochází ke konci konjunktury těžby zlata z několika důvodů – zatopení nejproduktivnějších dolů na Šlojířském pásmu a vyčerpání dolů intenzivní těžbou i technickými problémy s drahým dobýváním v úklonných hloubkách 260–350 m pod povrchem. Intenzitu středověké těžby ilustrují hlavně doly na Šlojířském pásmu v délce 4 km mezi Studeným, Jílovým a Radlíkem, které do poloviny 14. stol. produkovaly enormní výtěžky zlata. Střední úsek Šlojířského pásma (rotlevský), probíhající západní částí města Jílového, byl nejvýznamnějším místem těžby v celé historii zdejšího dolování – dobývky tu dosahovaly až téměř 350 m pod povrch. Druhým nejbohatším úsekem byl radlický úsek severně od Jílového s rozsáhlými dobývkami na Radlické a Šišléřské žíle do úklonné hloubky až 260 m. Třetím nejvýznamnějším středověkým centrem těžby byl žilný systém Kocourského pásma mezi Jílovým a řekou Sázavou v délce přes 2 km a vertikálním rozsahem dobývek až 250 m.

Keltský český statér (lidově duhovka)
Keltský český statér (lidově duhovka)

Husitské války znamenaly hluboký úpadek dolování na Jílovsku – husité město dvakrát napadli a zničili povrchová zařízení dolů, vypálili město. Od husitských válek pak až do 20. století probíhaly více či méně intenzivní pokusy o obnovu těžby ať již soukromými těžařstvy či později erárem, ale středověké slávy a rozsahu těžby již nebylo nikdy dosaženo. V pohusitském období pak jílovský revír ještě vydal v 16. stol. 97 kg zlata, v 17. stol. 29 kg, v 18. stol 104 kg a v 19. stol. pak již jen 15 kg.

Konec těžby

V roce 1936 připadly jílovské doly československému státu a až po druhé světové válce zahájil stát prostřednictvím závodu Rudné doly v revíru práce. V polovině 20. stol. bylo v bývalém Československu zlato těženo pouze v Kremnici na Slovensku – a tam byla v r. 1950 provedena pokusná úprava zlatonosné rudy z jílovského dolu Pepř. Úprava rudy spočívala v drcení a mletí rudniny, zachycení hrubšího zlata na „sametových stolech” do gravitačního koncentrátu, ze kterého pak bylo zlato získáno amalgamací. Jemnozrnné zlato bylo spolu s pyritem získáno flotačně do kyzového koncentrátu. Drcení, mletí a gravitační část úpravy rudy, včetně amalgamace, odpovídají tomu, jak bylo zlato získáváno od středověku až do 19. stol., ovšem s využitím tehdejších technických prostředků – tj. drcení ruční či ve stoupách, mletí mezi kamennými mlýnskými kameny s vodním pohonem, místo sametu zvířecí kůže apod. Ve starých úpravnách bylo získáváno i jemné zlato – rozemletý zlatonosný kyz byl taven spolu s olovem a dalšími přísadami a zlato vytvořilo s olovem slitinu. Výstavba úpravny u dolu Pepř byla dokončena v r. 1952. Výroba zlata sestávala z několika stupňů – drcení, mletí, gravitační rozdružování, amalgamace, flotace a louhování.

Expozice zlata v Regionálním muzeu
Expozice zlata v Regionálním muzeu

V roce 1958 byly obnoveny práce na dole Pepř a zahájena těžba a výroba zlata z bohatších bloků na Šlojířské žíle a v dalším roce i na dole Bohuliby. Zásadní obrat v názorech na těžbu v Jílovém přinesla v roce 1962 změna nazírání na potřebu zlata v národním hospodářství. V roce 1962 byly vypracovány projekty na rozsáhlý báňský a povrchový průzkum, které se v následujících letech realizovaly v celkovém zhodnocení ložisek revíru. V letech 1958–1968 se vytěžilo z dolu Pepř, zejména ze Šlojířské žíly, méně z Tobolské, Křížové a z žilníků Hlavní a Ladislav na dolech Bohuliby a v menším množství i z Příčné žíly, včetně drobnější těžby na Radlíku, 35–42 tisíc tun rudy ročně a získalo se 63–145 kg zlata/rok.

Za celé toto poválečné období se vytěžilo na 420 000 tun rudy a vyrobilo 1 133 kg zlata. Ale v roce 1969 souběžně s ukončením geologického průzkumu ze státního rozpočtu, a to jak vyhledávacího, tak předběžné etapy, které byly realizovány v letech 1962–1968, byla v jílovském revíru ukončena jedenáctiletá činnost, čímž byla napsána poslední tečka v dlouholeté historii těžby zlata v Jílovském revíru.

Portál štoly sv. Josefa ve Studeném
Portál štoly sv. Josefa ve Studeném

Vydatnost ložiska

Za posledních 900 let bylo v jílovském revíru v provozu na 500 dolů. Údaje o produkci zlata jednotlivých dolů a celého revíru jsou k dispozici až z novověku, takže celková produkce může být jen odhadována – pro období největšího rozkvětu těžby v letech 1280–1380 je to cca 6,6 t zlata. Na základě povrchového rozsahu starých prací, ověřené hloubky dobývek a obsahů zlata v rudnině, které byly odvozeny z výsledků rozsáhlého průzkumu ve 20. stol., lze celkovou produkci do 20. století odhadnout na cca 10 t (většinou z předhusitského období) – to spolu s 1,1 t zlata získaného v letech 1958 až 1968 činí cca 11 t zlata z primárních ložisek. Celková produkce zlata na území České republiky je odhadována na 95 t, z toho na rozsypy připadá cca 60 %. Více než třetina zlata z primárních ložisek tedy pochází z Jílovského revíru.

Zájemci o historii dobývání zlata v Jílovském revíru a dalších pamětihodností regionu jsou srdečně zváni do Regionálního muzea v Jílovém u Prahy (příspěvková organizace Středočeského kraje), které provádí prohlídky ve 3 historických štolách a zřídilo 2 naučné stezky vedoucí po stopách dobývání zlata (více na www.muzeumjilove.cz).

Štola sv. Josefa ve Studeném
Štola sv. Josefa ve Studeném

Literatura:

[1] Čihák V. (1948): Paměti královského horního města Jílového a jeho zlatých dolů. Okresní muzeum Jílové u Prahy

[2] Kubátová L. (1987): Dolování zlata v Jílovém (1596–1968). Jílové U Prahy – Historie a současnost, 186–222. Vydalo Okresní muzeum Praha-západ. Jílové u Prahy

[3] Litochleb J. (1987): Přírodní poměry Jílovska. Vydalo Okresní muzeum Praha-západ. Jílové u Prahy

[4] Morávek P. a Litochleb J. (2002): Jílovské zlaté doly. Vydalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy

[5] Morávek P., Morysek A. a Röhlich P. (1969): Závěrečná zpráva Jílové u Prahy Au rudy. MS, Geofond, Praha

[6] Morávek P., Fediuk F., Röhlich P. A Váňa T. (1994): Jílovské pásmo. Geologická mapa a vysvětlivky. Nakl. Gabriel. Praha.

[7] Morávek P. et al. (1992): Zlato v Českém masivu. Vydavatelství ČGÚ. Praha

[8] Velfl J. et al. (2007): Otisky času. Vydal Středočeský kraj.

[9] Vorel O. (2011): Okolo středu Čech – vydalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy

¹) Redakčně upravila Jitka Shrbená
Autor: RNDr. Jan Váňa¹)
Fotografie: Archiv Regionálního mu- zea v Jílovém u Prahy, Stá

Diskuze k článku

Článek zatím nikdo nekomentoval. Vložte komentář jako první.

Stránky stavebni-technika.cz používají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. (beru na vědomí)