Vážení a milí čtenáři,
paní zima je, alespoň v nížinách, již u konce se svými silami. Z většiny silnic zde zmizel sníh, a tak se objevila i řada děr a výmolů, které po zimě zůstaly. Je jasné, že cestáři a tím i stavební stroje budou opravdu mít co opravovat, pokud budou chtít dát silnice do pořádku. Nutno je i rozjet stavby nových dálnic, budovat mosty, tunely, stavět nové domy a starší opravovovat.
Co se týče práce, tak té tu je jak pro lidi, tak i pro stavební stroje dost a dost. Horší to však je s chutí mnoha lidí pracovat a s penězi, které jaksi na nutné projekty zmizely...
Ptáte se kam? Jak víme, banky už dávno nejsou majetkem České republiky či jejich občanů a tak se stalo, že u nás sice ekonomika ještě do roku 2008 jen a jen kvetla, banky vydělávaly, ale peníze tu nezůstávaly. Většinou pěkně a rychle plynuly směrem na západ, kam by- ly banky našimi skvělými politiky prodány. Teď nemají v ČR na úvěry. A tím tzv. Západ strhává naši zemi do krize, kterou sám způsobil.
Prodejnost, hloupost, krátkozrakost a nedůvěra v sama sebe, to jsou vždy ty nejnebezpečnější zbraně. Vždy a všude. A pokud bychom se alespoň trochu chtěli poučit z dějin, tak stačí vzpomenout na tragické výročí – 15. března tomu bylo právě 70 let, kdy byl nacistickým Německem naše země okleštěna a několik měsíců na to zcela zabrána. Zbytek Evropy jen přihlížel, jak bylo vyspělé Československo obětováno Francií a Velkou Británií. Obě země se nebyly schopny zaručit ani za 1. republiku, ani za okleštěné Česko–Slovensko, přestože se tak zavázaly. Ukázalo se, že jim o naši zemi nikdy moc nešlo. A nyní si troufám tvrdit, že ani teď jim o naši zemi moc nejde.
Plyne z toho, že je nutno se spoléhat především na sebe, věřit ve vlastní schopnosti a zdravý selský rozum. A samozřejmě být také schopen táhnou za jeden provaz – v rodině i v práci.
Éra obrovských globalizovaných firem možná pomalu končí, i když jejich setrvačnost může být dlouhá. Jejich manažeři se zajímají jen o osmimístné odměny a majitelé – akcionáři o co nejvyšší zisk, který obratem projedí nebo ztratí v nesmyslných obchodech. Rezervy pro horší časy je nezajímají, protože stát nezodpovědnost a hrabivost manažerů a akcionářů dorovná injekcemi peněz, které vlastně ani nemá.
Myslím si, že to tak nemůže fungovat věčně a jednou už nezabere ani extrémně koňská injekce. Pracující lid, který nese vinu na dnešní krizi tím, že bezmezně věří ve stálost a jistoty extra velkých podniků, by asi neměl na tento okamžik jen trpně čekat. Než lenivět v jistotách a odborářském odboji bych raději doporučila včas se porozhlédnout po firmách, které mají zdravé, tvůrčí a starostlivé majitele i manažery, nebo se udělat takzvaně pro sebe.
Helena Hejhálková
