RENOMAG

České hornictví v době panování Karla IV.

Zveřejněno: 26. 11. 2016

V roce 2016 uplynulo 700 let od narození Karla IV. (14. 5. 1316–29. 11. 1378), nejslavnějšího panovníka v českých dějinách, syna českého krále Jana Lucemburského a královny Elišky Přemyslovny.

České hornictví v době panování Karla IV.
Na místě původní dřevěné tvrze v Příbrami dal Arnošt z Pardubic postavit v polovině 14. století kamenný hrádek (jádro dnešního Zámečku – Ernestina).

Především jeho zásluhou došlo ke stabilizaci feudální moci lucemburské dynastie ve střední Evropě a České království dosáhlo největšího rozkvětu, na kterém se podílelo také báňské podnikání. Přes tento úspěch přineslo Karlovo panování v jeho závěrečné fázi též úpadek v mincovnictví a pokles hornické činnosti způsobený mimo jiné úsilím o co nejsnadnější navyšování finančních zdrojů bez ohledu na reálný stav báňské praxe.

Podobizna Karla IV. podle busty z triforia chrámu sv. Víta.
Podobizna Karla IV. podle busty z triforia chrámu sv. Víta.

Karlova úspěšná mocenskopolitická kariéra

Od roku 1334 zastával Karel nejprve úřad moravského markraběte, od roku 1341 byl mladším králem a o tři roky později se spolu s otcem zasloužil o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. K nejbližším politickým spolupracovníkům Karla IV. náleželi pražští arcibiskupové, zvláště Arnošt z Pardubic, jenž v roce 1347 Karla korunoval na českého krále. Na Pražském hradě v místě románské baziliky sv. Víta začal Karel budovat gotickou katedrálu podle projektů Matyáše z Arrasu a posléze Petra Parléře. Několik týdnů před bitvou u Kresčaku v roce 1346, ve které padl jeho otec Jan, byl Karel zvolen římským králem. Po Janově smrti se automaticky stal českým panovníkem a vládl v letech 1346–1378. Pro pražský korunovační ceremoniál přikázal vytvořit novou honosnou korunu, zvanou svatováclavská. Od roku 1355 usedl také na trůn císaře Svaté říše římské. Počal z Prahy systematicky budovat politické a kulturní centrum západního křesťanstva. Svědčí o tom roku 1348 založení pražské univerzity a Nového Města pražského. V roce 1348 vytvořil Karel z českého soustátí útvar zvaný země Koruny české. Vedle Českého království a Moravského markrabství sem náležela též slezská vévodství, Horní a od roku 1368 Dolní Lužice, od roku 1373 Braniborsko. Poměr Českého království k Svaté říši římské zpřesnil ve Zlaté bule, již vydal brzy poté, co se na jeho hlavě zaskvěla roku 1355 císařská koruna. Karel IV. byl vůbec prvním českým panovníkem, jenž dosáhl důstojenství krále a posléze císaře Svaté říše římské. Na zvelebování říšské metropole Prahy dbal i nadále, což dokládá mimo jiné stavba Kamenného mostu, založení kláštera Na Slovanech či zdokonalení pražského opevnění, včetně stavby tzv. Hladové zdi, a dalších objektů.

Zasloužil se o to, že naše země zaujala pozici nového politického centra Svaté říše římské a byla pilířem tohoto impéria. Praha se ocitla díky Karlu IV. nejen v roli uznávaného hlavního města Českého království a svazku Koruny české, ale též rezidence římského císaře.

Blízký Karlův spolupracovník, arcibiskup Arnošt z Pardubic (do roku 1364 majitel příbramského panství).
Blízký Karlův spolupracovník, arcibiskup Arnošt z Pardubic (do roku 1364 majitel příbramského panství).

Rozvoj českých zemí

Hospodářský, politický a kulturní rozvoj českých zemí v době panování Karla IV., na kterém se v počáteční fázi výrazným způsobem podílelo také hornictví, měl kořeny v zásadních změnách ekonomického schématu uskutečněných v předchozím období sklonku 12. a v průběhu 13. století. Karel IV. mohl tudíž díky svým schopnostem a prozíravosti využít řady pozitivních jevů dosavadního historického vývoje k realizaci vlastních záměrů a cílů evropské velmocenské politiky.

Všestranný rozvoj českých zemí

Hnací silou pokroku se tehdy stalo zemědělství, neboť při vzrůstajícím počtu obyvatel bylo třeba zajistit dostatečné množství potravin. Proto 12. a 13. století bývá nazýváno časovou periodou agrární revoluce. Tato proměna tvořila předehru k první technické revoluci, jejímž hlavním znakem bylo využití energie proudící vody a tažné síly zvířat. Jeden z jejích symbolů, vodní kolo, bylo kromě obilných mlýnů zavedeno též při báňské činnosti, například k pohánění měchů v železářských hutích, bucharů v hamrech, při aplikaci těžních zařízení, k čerpání důlních vod a podobně. Ve společenské struktuře začala výrazně vystupovat vrstva řemeslníků jako specialistů schopných zhotovit různé druhy výrobků. V této souvislosti nabývaly v hospodářském dění stále výraznější úlohy kovy; zprvu užitkové, zejména železo, záhy však i drahé a později některé kovy barevné. Rozvoj těžby stříbrorudných ložisek umožnil bohatými výtěžky nahradit od počátku 13. století směnné naturální hospodářství peněžním systémem. Garancí stability se stala kvalitní stříbrná mince. Tento proces byl v českých zemích v souladu se změnami probíhajícími v řadě míst tehdejší Evropy. Na rozvoji ekonomiky českého státu se výrazně podílelo dobývání rozsáhlých, dosud nedotčených zásob rudných ložisek. Zcela zákonitě rostoucí požadavky zemědělské a řemeslné činnosti zvyšovaly poptávku po kovech, zejména stříbru a zlatě, jež se v podobě mincí staly v obchodním styku výhradními platidly. Jejich nedostatek v předchozí době nejednou nutil české panovníky ke snižování kvality oběživa (denárů) s inflačními důsledky. Ještě před nástupem Lucemburků na český trůn, od roku 1260, došlo k posílení stability české měny provedením několika mincovních reforem.

Listina z 21. 4. 1311 z doby panování Jana Lucemburského, týkající se příbramské hutě (první písemný pramen k místní báňské činnosti).
Listina z 21. 4. 1311 z doby panování Jana Lucemburského, týkající se příbramské hutě (první písemný pramen k místní báňské činnosti).

Báňské podnikání ve 13.–14. století

Úvodní období rozvoje českého hornictví v průběhu 1. poloviny 13. století znamenalo postupné odkrytí a dobývání množství rudních zásob stříbra, zlata a železa na pomezí Čech a Moravy. Toto území, pokryté hustými lesy, prostupovala haberská stezka vedoucí z Brna přes Jihlavu, Havlíčkův Brod, Habry, Čáslav a Kolín do Prahy. Ve směru vzpomínané obchodní tepny s řadou již existujících sídlišť se šířila další zemědělská kolonizace a zároveň i hornická prospekce, jako její součást.

Hašplíř obsluhující ve středověku důlní vrátek.
Hašplíř obsluhující ve středověku důlní vrátek.

Výchozy stříbrorudných žil v okolí osady Stará Jihlava

V polovině 30. let 13. století byly odkryty výchozy stříbrorudných žil v okolí osady Stará Jihlava a v blízkých Starých Horách na levém břehu říčky Jihlavy.

Nálezy přilákaly značné množství horníků a podnikatelů z vnitrozemí i z okolních, zejména alpských zemí, a bylo založeno též nové město – dnešní Jihlava. Stala se střediskem čilého obchodu a velikostí a hospodářským významem na několik desetiletí převýšila i Brno. Roku 1249 získala Jihlava královským privilegiem první městské výsady, které do dějin báňského zákonodárství vešly pod pojmem Jihlavské horní právo. Krátce po zahájení důlních prací u Jihlavy byla na Českomoravské vrchovině otevřena v rychlém sledu další stříbrorudná ložiska. Nejprve v prostoru Havlíčkova (dříve Německého) Brodu, u Šlapánova, Bělé, Chotěboře, Přibyslavi a na jiných místech. Během 2. poloviny 13. a počátkem 14. století byla v tomto horském předělu zjištěna a dobývána již většina rudných ložisek. V jejich blízkosti vznikala hornická sídliště a města, mezi nimi i Pelhřimov a Humpolec.

Z Vrchoviny se důlní činnost šířila hlouběji na moravské území. Na přelomu 13. a 14. století prospektoři prohledali i jižní a střední Čechy. Opomenuto nezůstalo ani Příbramsko, kde se podle archeologických nálezů již v 13. století nacházelo v místech Březového vrchu, nyní Březových Hor, neagrární sídliště a v okolí řada báňských pracovišť, ve kterých se těžila stříbrná a také železná ruda.

Báňské podnikání na Příbramsku

První písemný pramen o báňském podnikání na Příbramsku pochází z doby vlády Karlova otce Jana Lucemburského. Podle dokumentu z roku 1311 postoupil pražský měšťan Konrád pražskému biskupu Janu IV. příbramskou huť. Tato zpráva je považována za nejstarší písemný doklad místní těžby a zpracování olovnato – stříbrných rud.

Existuje též názor, že se jednalo o huť železářskou. Další spis pochází z roku 1330. Mikuláš z Nových Dvorů v něm potvrzuje darování desáté části výnosu ze svých podílů, které má na dolech v Příbrami a okolí, zbraslavskému klášteru.

Zpráva tedy dokládá rozsáhlejší těžební činnost na více místech příbramského rudního okrsku. Konečně v historickém materiálu datovaném pouze nepřímo do let 1336–1345 propůjčuje kutnohorský mincmistr Thomlin Wolfini doly u městečka Příbrami pražskému měšťanu Mikulášovi a zároveň ho jmenuje tamním perkmistrem. Z těchto pramenů z doby Lucemburků je patrná báňská činnost také v příbramském regionu.

Hlavní proud kovkopů na území budoucí Kutné Hory

Hlavní proud kovkopů tehdy postupoval i do dalších regionů a již kolem roku 1280 dospěl na území budoucí Kutné Hory. Rozsáhlé hornické sídliště založené během 80. let 13. století získalo v letech 1304–1307 první atributy města.

Havířské nářadí a hliněné kahánky z období středověké těžby v Kutné Hoře.
Havířské nářadí a hliněné kahánky z období středověké těžby v Kutné Hoře.

Začátkem devadesátých let 13. století se zprávy o pohádkovém bohatství kutnohorského ložiska již rozletěly do celé Evropy. Stříbrná horečka sem přilákala tisíce lidí. Do oblasti se začaly dychtivě hrnout houfy přistěhovalců: havíři, báňští podnikatelé i ziskuchtiví dobrodruzi, následováni řemeslníky a obchodníky. Kronikáři vše zaznamenali jako „sběh lidu ke Kutně”. Začalo živelné zakládání hornických osad kolem největších šachtic a dolů. Samotný kutnohorský rudní revír leží v krajině, která byla poměrně hustě osídlena již od mladší doby kamenné. Žilná pásma rud stříbra a barevných kovů se nacházejí přibližně na ploše 30 km2. Kde přesně se začalo na tomto území dolovat, není známo. Hlavním předmětem těžby bylo ryzí stříbro, ušlechtilé stříbrné rudy (miargyrit, pyrargyrit) a stříbrem bohatý tetraedrit (freibergit). Nejbohatší bylo Oselské pásmo. Na severu, v oblasti Kaňku, byly tzv. „hory kyzové” s pásmy Rejzským, Turkaňským, Niffelským, Staročeským, Gruntecko – hloušeckým a později objeveným Skaleckým. Jejich žíly obsahovaly hlavně stříbronosné kyzy (sirníky kovu), galenit a sfalerit. Nejdůležitější bylo Staročeské pásmo. Bylo nejmohutnější a obsahovalo chalkopyrit, který byl hlavním zdrojem kutnohorské mědi. Díky rozsáhlým kutacím pracím byla všechna hlavní rudní pásma objevena již před koncem 13. století. Na nich byla založena řada dolů. A kolem vstupů do šachet se neustále rozrůstaly osady. Tvořila je dřevěná provizorní obydlí, přístřešky, ale také kaple, krámky, dílny i lázně. Mezi nimi se budovala též různá technická zařízení a další stavby. Dřevěné osady se staly počátkem rozvoje rychle rostoucího kamenného výstavného královského města. Stalo se tak krátce před nástupem Lucemburků na český trůn.

Kutná Hora se záhy zařadila k nejvýznamnějším hornickým centrům Evropy. V průběhu 14. století, v době panování Karla IV., produkovala až 90 % stříbra v českých zemích, což zároveň představovalo asi 1/3 evropské těžby. Roční produkce kutnohorských dolů je dnes odhadována v průměru na 3 000–5 000 kg stříbra (v 1. polovině 14. století to bylo až 20 000 kg ročně, v 2. polovině 14. století 8 500 kg a postupně méně) a desítky tun mědi. Po povýšení na královské horní město se Kutná Hora počtem 10 000 až 15 000 obyvatel stala na počátku 14. století druhým největším městem po Praze (ta měla okolo 50 000 obyvatel) a významným hospodářským střediskem.

Pohled do zatopené středověké úklonné šachtice v Kutné Hoře, ve které se těžila stříbrná ruda.
Pohled do zatopené středověké úklonné šachtice v Kutné Hoře, ve které se těžila stříbrná ruda.

Královský horní zákoník

Bouřlivý rozvoj hornictví na přelomu 13. a 14. století v tehdejších českých zemích, a to především v „pohádkově bohaté” Kutné Hoře, která se okamžitě dostala do popředí ekonomického i politického zájmu českých panovníků, bylo třeba usměrnit a dát mu jednotná pravidla a předpisy. Dosavadní místní zvyková práva, včetně nejvíce používaného práva jihlavského, již nedostačovala. V r. 1300 vydal proto přemyslovský král Václav II. (1283–1305) k podpoře hornické činnosti Královský horní zákoník: Ius regale montanorum (IRM), známý také jako Constitutiones iuris metallici. Tento na svou dobu moderní právní kodex byl dokonale propracovanou syntézou dosavadních obecně platných právních principů s konkrétními regionálními předpisy, hornickými normami i technickými návody. Pevně zakotvil královský horní regál, to je výhradní právo panovníka disponovat některými nerostnými surovinami, ať byly na pozemku kohokoliv. Na základě horního regálu král povoloval prostřednictvím svých úředníků zakládání důlních děl, propůjčoval důlní míry a dohlížel na těžbu. Především však měl nárok na podíl z těžby, tzv. urburu, která činila 1/8 vytěžené rudy, a další poplatky. Jasně byla v zákoníku dána i práva a povinnosti báňských podnikatelů, úředníků a dělníků. Stanoveny byly zásady platné při propůjčkách důlních polí, zásady o údržbě důlních děl, o převodu z jednoho majitele na druhého, nezapomnělo se ani na pojednání o soudním řádu. IRM obsahoval i nebývale pokroková ustanovení sociálního charakteru. Ačkoli jej původně král Václav II. vydal cíleně pro Kutnou Horu, téměř okamžitě se stal platným právním kodexem pro celou zemi a byl využíván i v době panování Karla IV. Po několik staletí byl vzorem báňského zákonodárství v téměř celé Evropě.

Kutnohorská mincovna

Nesmírné bohatství kutnohorských dolů umožnilo již v předlucemburském období králi Václavu II. (1283–1305) provést současně s vydáním známého Královského horního zákoníku Ius regale montanorum i důležitou měnovou reformu. Dosud praktikované platby v neraženém stříbře nebo ve starých denárových a brakteátových ražbách byly zrušeny. V celém království byla v roce 1300 zavedena povinná směna za jednotnou kvalitní stříbrnou minci, pražský groš, který se dělil na 12 parvů. Ražba pražského groše byla v témže roce přenesena přímo do své surovinové základny, do Kutné Hory. Současně se zavedením nového kvalitního zemského platidla zrušil totiž Václav II. i všech sedmnáct doposud fungujících mincoven v jednotlivých městech a veškerou ražbu i kontrolu nad ní soustředil do nově založené centrální královské mincovny v Kutné Hoře, do „mincovního dvora”, později nazývaného podle přizvaných italských mincířů Vlašský dvůr.

Zlatý dukát Karla IV. z roku 1353.
Zlatý dukát Karla IV. z roku 1353.

Nová mince díky své vynikající kvalitě všestranně upevnila domácí obchod a brzy se stala nejpevnější a všeobecně uznávanou měnou ve střední Evropě. Za panování Václava II. vážil pražský groš 3,5 až 3,8 g a obsahoval 92 až 93 % Ag.

Českými panovníky byl pražský groš z kutnohorského stříbra ražen v různé kvalitě téměř čtvrt tisíciletí. Odhaduje se, že za tuto dobu opustilo kutnohorskou mincovnu okolo půl miliardy těchto mincí.

¹) Redakčně upravila Jitka Shrbená
Autor: PaedDr. Josef Velfl (ředitel Hornického muzea Příb
Fotografie: Archiv autora

Diskuze k článku

Článek zatím nikdo nekomentoval. Vložte komentář jako první.

Stránky stavebni-technika.cz používají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. (beru na vědomí)