Léčba krize
29. prezident Spojených států amerických Warren Gamaliel Harding (2. 2. 1865 až 2. 9. 1923), který před nástupem do úřadu vedl a vlastnil vydavatelství novin, léčil v době svého prezidentování v letech 1921–1923 poválečnou krizi tak, že snížil státní výdaje o 40 % a významně snížil daně. Zrušil všechny zbytečné úřady a zavedl jediný nový, totiž úřad pro kontrolu vládních a státních výdajů; osobně dohlížel, jestli stát utrácí hospodárně a jen za schválené a důležité věci. Přitom vyšlo najevo, jak snadno se rozhazovaly daňové výnosy. Jeho poradci byli úspěšní podnikatelé, obchodníci, průmyslníci a inovátoři, za všechny jmenujme Thomase Alvu Edisona nebo Henry Forda, který u Edisona původně nastoupil jako opravář parních strojů.
Harding razil myšlenku, že každý normální člověk by se měl umět postarat především sám o sebe a že nejlepší stát je takový, který se tomuto úsilí neplete do cesty, není aktivistický a vlastně nemá co na práci. Kromě hlídání dodržování zákonů, souzení a zavírání zločinců.
Tím odstartovat desetiletí, které je považováno některými lidmi za nejúspěšnější a nejšťastnější v celé dosavadní historii USA. Ne snad, že by všichni tehdy byli šťastni. Ale procenta lidí, kteří se vymanili z chudoby, nebývale vzrostla. V této době se i do proletářských rodin rozšířilo rádio, často automobily, i když třeba z „druhé“ ruky. Po celé zemi se rozšířila kina a s mini mluvené filmy. To mělo za následek, že i chudí lidé se začali oblékat podle módy. Doba se vyznačovala také tím, že významně poklesky odborářské aktivity, neboť se „dělnictvo spíše věnovalo zábavě či cestování vlaky a auty“.
Všichni, kteří nenáviděli obchod a podnikání, se dostali ke slovu až s nástupem krize v roce 1929. Celé období 1921–1929 označili za éru bezohledného a nezodpovědného individualismu. Mrtvého Hardinga vláčeli bulvárem smyšlenými historkami o tajných spiknutích, pitkách, vazbách na mafii, podsvětí atd. Popisovaly ho jako líného hlupáka. Bulvární novinové články se nakonec staly součástí oficiální historiografie.
Zatímco v Americe „řádil“ individualismus, v Evropě ve stejné době„rašil“ či „vzkvétal“ skupinový, rudý či hnědý aktivismus. Připravil o život desítky milionů lidí (zejména v Rusku) a vyústil ve válku, v níž zemřelo dalších 50 milionů lidí.
Hospodářský zázrak 1921–1929 v Americe se nikdy nestal předmětem skutečné analýzy, která by vedla k nějakému poučení. Pouze dlouhá krize v roce 1929–1933 je hloupě vysvětlována jako trest za bezohlednost a individualismus, které se už nikdy nesmí opakovat. S odstupem doby se ukazuje, že by byla mnohem kratší, kdyby ji neovlivňovali sociální inženýři, levičáci a keynesiánci vládními zásahy, které ztrojnásobily její trvání a intenzitu dopadu na dno.
Ani hlavní příčina této krize nebyla nikdy analyzována: tedy nákupy bezcenných listin za tvrdou měnu, které slibovaly chudákům „investorům“ mnohonásobnou návratnost v době,až budou potřeba peníze. Státy sem totiž rády emitují své dlužní úpisy, za které dostávají natištěné peníze. Tím vzniká nesourodá břečka zdravých akcií, dluhopisů a inflace, zabalená do neprůhledných derivátů, tedy akcií fondů, které vlastní akcie jiných fondů a jiné akcie a dluhopisy. Krytí těchto listin dosahuje jen zlomku skutečné peněžní hotovosti. Státům, zejména aktivistickým, to vyhovuje. Jsouce trvale zadluženy, nemohou bez inflace žít, a krize je může i vytáhnout z dluhů.
Formátu amerických presidentů Warrena Harding a jeho následníka Calvina Coolidgeho žádný z dnešních politiků, ani pravicový, nedosahuje. Proto lze od politiků čekat jen komplikace, které budou klást cestám z krize.
Svobodní lidé, obchodníci a podnikatelé se budou muset spolehnout jen na sebe. Jsem rád, že mnoho z nich to dokáže. Píšeme o nich i v tomto čísle Stavební techniky.
