RENOMAG

Osobnost Jana Tadeáše Antonína Peithnera z Lichtenfelsu

Zveřejněno: 12. 11.

V roce 2017 uplynulo již 290 let od narození a 225 let od úmrtí jedné z nejzajímavějších postav české a středoevropské montanistiky, Jana Tadeáše Antonína Peithnera z Lichtenfelsu.

Osobnost Jana Tadeáše Antonína Peithnera z Lichtenfelsu

Jan T. A. Peithner představuje osobnost, která po sobě zanechala stopu v horním podnikání, veřejné správě i v hornickém školství, a to nejen v českých zemích, ale též ve Vídni a na Slovensku. Nepochybně si proto tato nepřehlédnutelná postava osvícenské doby zaslouží patřičného připomenutí.

Život Jana Tadeáše Peithnera

Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu se narodil dne 8. dubna 1727 v Božím Daru. Obecně bývá tradován tyrolský původ jeho rodiny a hlavně její hornická tradice, kterou pak během života rozvíjel nejen Jan Tadeáš, ale i jeho starší bratr Václav. Janu Tadeáši Peithnerovi se dostalo vzdělání nejprve na piaristické škole v Ostrově nad Ohří. Po této škole začal v Praze studovat filosofii a posléze práva; svoje univerzitní studia završil doktorátem patrně roku 1750.

Po absolvování univerzity Jan Tadeáš Peithner nastoupil do Úřadu nejvyššího mincmistra a hormistra, kde se jako tzv. registrátor zaučoval v úřednické a kancelářské práci, včetně archivářské praxe. Později se však účastnil i na horním podnikání, když v letech 1760 až 1766 byl spolu s bratrem Václavem podílníkem těžířstva v Jílovém u Prahy. V rámci těchto svých aktivit se Jan Tadeáš detailně seznámil s problémy, kterými tehdejší hornictví v českých zemích trpělo, a rozhodl se přispět k jejich vyřešení. Na jaře roku 1762 se Jan Tadeáš Peithner obrátil přímo na císařovnu Marii Terezii s návrhem na zřízení montánní katedry v Praze, který později ještě detailněji rozpracoval. Peithnerův návrh, vycházející z představy o nezbytnosti hlubší teoretické přípravy studentů montánních věd, byl posouzen jednak osobami z oblasti vysokých škol, jednak úředníky z okolí císařovny, konkrétně prezidentem dvorské komory Herbersteinem. Peithnerův dosti přímočarý postup byl z hlediska úředního i lidského poněkud nestandardní, a na jeho návrh bylo tudíž nahlíženo některými osobnostmi z okolí panovnice s jistou nedůvěrou. Navíc, ve Vídni byla adeptem na realizaci nově pojatého montánního vzdělávání Bánská Štiavnica, nikoliv Praha.

Věc vyřešila až sama Marie Terezie, a to tak, že schválila jak zavedení prakticky orientované dvouleté montánní výuky v Bánské Štiavnici, tak i ustavení montánní katedry v Praze a jmenování Peithnera profesorem. Dne 19. února 1763 panovnice vydala dekret, na jehož základě bylo od 1. listopadu 1763 zahájeno vysokoškolské vzdělávání budoucích báňských odborníků v Království českém a Peithnerovi se dostalo hodnosti královského horního rady, finančního zajištění a několika zvýhodnění týkajících se Peithnerovy vědecké a spisovatelské činnosti.

Dne 10. března 1763 pak vydala Marie Terezie patent, kterým Janu Tadeáši Peithnerovi, v patentu označovanému jako „dosavadní registrátor a expeditor” Úřadu nejvyššího mincmistra a hormistra v Praze, umožnila provádět veřejné přednášky na pražské univerzitě (konkrétně od 1. listopadu 1763). Přednášky měly být pronášeny v německém jazyce. Dále se v patentu konstatuje, že Peithner je jmenován veřejným profesorem montánních věd a královským horním radou. Zároveň bylo Janu Tadeáši Peithnerovi umožněno pořádat i soukromé přednášky pro příslušníky vyšších stavů.

Uvedený patent z 10. března 1763 má podobu spíše souvislého sdělení než právního předpisu a obsahuje mj. i velmi obsáhlé a srozumitelné vysvětlení důvodů, pro které se české hornictví ocitlo před r. 1763 v úpadku a proč je celospolečensky naprosto nezbytné je znovu povznést. Kromě evidentní snahy zajistit ekonomický rozvoj země a zvýšit rozpočtové příjmy je celý patent motivován zjevným přáním panovnice zajistit vysokou odbornou úroveň osob, které se budou věnovat hornictví. Zvláštní důraz je přitom kladen na osoby, které měly působit jako královští nebo zeměpanští úředníci.

Na pražské univerzitě byla Peithnerova katedra zřízena na filosofické fakultě. Posluchači, mezi které patřil např. i známý osvícenec a propagátor vědy Ignác Antonín Born, měli být vzděláváni v předmětech jako obecný přírodopis, popis podzemního složení země, přírodní dějiny nerostné říše, nauka mineralogická a metalurgická, důlní měřictví, skutečná nauka o hornictví, základy metalurgické chemie, horní státní právo a obecné státní právo. Zařazení montánního studia do výuky na fakultě filosofické odpovídá tehdejšímu pojetí vzdělávání. Univerzita byla tradičně členěna na čtyři fakulty – teologickou, lékařskou, právnickou a filosofickou. Filosofická fakulta měla spíše obecný záběr výuky a poskytovala základní vysokoškolské vzdělání, zbylé tři fakulty byly orientovány více speciálně; zařazení montánní vědy jakožto interdisciplinárního oboru zaměřeného hlavně na přírodní vědy právě na tuto fakultu je tudíž vcelku logické.

V roce 1766 byl Úřad nejvyššího mincmistra a hormistra pověřen dvorskou komorou, aby sestavil nový báňský řád, který by odstranil dosavadní roztříštěnost právní úpravy, jež měla být spolu s přípravou nového sjednocujícího předpisu řádně zdokumentována. Uvedených zadání se zhostil Jan Tadeáš Peithner jednak tím, že vytvořil sbírku českých horních předpisů, a dále tím, že vypracoval osnovu nového báňského řádu, jenž však nebyl nikdy vyhlášen jako právní předpis.

Peithner přednášel na pražské univerzitě v letech 1763 až 1771. Za tuto dobu rovněž rozšířil svoji knihovnu a sbírku minerálů a pilně se věnoval psaní. V roce 1772 odchází Jan Tadeáš Peithner do Banské Štiavnice, kde následně působil na tamní báňské akademii jako profesor horních věd a horního práva. V roce 1776 byl Jan Tadeáš jmenován dvorním radou a byl přeložen do Vídně, k mincovnímu a hornímu oddělení dvorské komory. Roku 1780, tedy v roce, kdy vyšlo Peithnerovi jeho nejslavnější dílo „Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů („Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhm. und mähr. Bergwerke”), byl tento montanista také povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Lichtenfelsu”.

Velmi plodný život Jana Tadeáše Peithnera se završil v jeho 65 letech. Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu zemřel dne 22. června 1792 ve Vídni.

Dílo

Během své života napsal a publikoval Jan Tadeáš Peithner několik důležitých prací; některé ze svých děl ovšem již dopsat nestačil. V podmínkách našich knihoven jsou z jeho spisů dostupné „První základy horních věd” (pův. 1769), dále „Příspěvky k dějinám českých vod” (pův. 1770) a hlavně „Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů” (pův. 1780).

Posledně zmiňovaná práce je vrcholným Peithnerovým dílem, byť, jak už název napovídá, jedná se zjevně o spis, který neměl být vyčerpávajícím přehledem o situaci v českomoravském hornictví. Tento závěr potvrzuje i jeho struktura a obsah, které navíc dávají vzniknout domněnce, že Peithner zamýšlel vydat nějaké další publikace, na „Pokus” navazující.

„Pokus” je složen ze dvou základních dílů, z nichž první je věnován českým důlním revírům, díl druhý revírům moravským. Slezské revíry předmětem Peithnerova zkoumání nebyly. Popisy revírů jsou doprovázeny charakteristikami přírodních poměrů, včetně vodních toků a horstev, a rovněž charakteristikami hospodářské a správní situace v příslušné lokalitě. Kniha je doprovázena i některými obecnými historickými exkursy; její originální vydání z 18. století bylo opatřeno i opisy vybraných báňských předpisů.

Závěr

Jan Tadeáš Peithner z Lichtenfelsu patří z hlediska historického bezesporu k nejvýznamnějším představitelům české a středoevropské montánní vědy. Pozoruhodný zůstává především rozsah a zaměření jeho aktivit v oblasti hornictví, báňské správy a báňského školství, kterým zasvětil celý svůj profesní život. Významnou byla i jeho publikační činnost. Některými svými odbornými výstupy, např. záměrem všeobecného báňského řádu, pak předběhl svoji dobu o několik desítek let, neboť habsburská monarchie a s ní i české země se ucelené a moderní právní úpravy dočkaly až v roce 1854, v okamžiku vydání obecného horního zákona č. 146/1854 ř.z., tedy 62 let po Peithnerově smrti.

Literatura a prameny:

[1] Bílek, Jaroslav – Jangl, Ladislav: Osobnost Tadeáše Peithnera. Předmluva k: Peithner z Lichtenfelsu, Jan Tadeáš Antonín: Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů (Vídeň 1780). 1982; str. 3 až 31

[2] České horní právo 5. Doplňkové báňskoprávní předpisy. Vybral a přeložil Ladislav Jangl, 1980

[3] Haubelt, Josef: České osvícenství, Svoboda, Praha 1986

[4] Patent z 10. března 1763, in České horní právo 5. Doplňkové báňskoprávní předpisy. Vybral a přeložil Ladislav Jangl, 1980, str. 68 až 73

[5] Dekret dvorské komory ze dne 13. června 1766, in České horní právo 5. Doplňkové báňskoprávní předpisy. Vybral a přeložil Ladislav Jangl, 1980, str. 81 a 82

[6] Dekret dvorské komory č. 2, z 6. října 1766, in České horní právo 5. Doplňkové báňskoprávní předpisy. Vybral a přeložil Ladislav Jangl, 1980, str. 83

[7] Peithner z Lichtenfelsu, Jan Tadeáš Antonín: Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů (Vídeň 1780). Do češtiny přeložili a předmluvou opatřili Jaroslav Bílek a Ladislav Jangl, 1982

[8] Ottův slovník naučný, 11. díl, Praha 1897, heslo „Horní právo”; dostupné on-line z:

https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Horní_právo

[9] Ottův slovník naučný, 19. díl, Praha 1902, heslo „Peithner”; dostupné on-line z:

https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Peithner

[10] SKC – souborný katalog České republiky (CASLIN), dostupné on-line z: http://skc.nkp.cz/

¹) Redakčně upravila Jitka Shrbená
Autor: PhDr. JUDr. Vítězslav Urbanec, Ph.D.¹)
Fotografie: stolajohannes.cz, Shutterstock

Diskuze k článku

Článek zatím nikdo nekomentoval. Vložte komentář jako první.

Stránky stavebni-technika.cz používají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. (beru na vědomí)